Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Nicky Eltham - 4. kapitola 2/2

17. února 2014 v 18:56 | Emily Rebane |  Nicky Eltham - dotek mraků

"Ale je to jen její socha, že jo? Není to nic špatného?" ujišťovala jsem se.

"Nic špatného?" zavrčel Jonathan. "To znamená, že jsme sem vážně neměli chodit."


Černé mraky na nebi se zatáhly a v dálce se zablýsklo. S malým zpožděním přišel hrom, který otřásl půdou. Zděsila jsem se. "Co se nám stane? Jonathane!"

"Nic. Jdeme dál," řekl a popadl mě za paži. Chtěla jsem se mu vykroutit, ale držel mě pevně. Hrubě mě vedl dál od sochy Zloby, která tam stála a shlížela na planinu.

"Počkej, pusť mě! Jonathane!"

"Zmlkni!" vyjel na mě.

"Co se to s tebou děje? To ta socha?"

"Ne. Prostě jdeme dál!"

"Vůbec jsme sem neměli chodit. Já jsem to říkala!"

Zastavil se a smýknul mnou před sebe. "Chceš tím říct, že je to moje vina? To ty ses chtěl vrátit! To tys chtěla, abych byl s tebou!" křičel.

"Vzpamatuj se!" zaječela jsem mu do obličeje a vrazila mu facku. Nato mě chytil za ruce. "Něco se s tebou děje!"

Opět zahřmělo, tentokrát silněji než předtím. Bouřka se k nám blížila.

"Se mnou je všechno v nejlepším pořádku! Ty můžeš za to, co se děje! Já jen chtěl najít Lisu a-" Zarazil se. Pustil mě a chytnul se za hlavu. "Ne ne ne," opakoval. Všimla jsem si, že se pomalu uklidňuje.

"Jonathane?" Pomalu jsem k němu zezadu přišla a položila mu ruku na rameno. Obrátil se ke mně.

"Jsem v pořádku. To jenom... myslím, že ta socha ve mně nějak vzbudila vztek, který jsem skrýval. Dával jsem ti za vinu svůj neúspěch, protože jsem byl s tebou, místo toho, abych se snažil hledat."

"Tohle místo je vážně divné."

"Tohle místo je zkouška," zamumlal Jonathan. "Určitě tu těch soch bude víc."

Zablesklo se a zahřmělo skoro okamžitě. Světlo blesku nepřirozeně ozářilo celou pustinu. "Měli bychom se někam schovat." Rozhlédla jsem se kolem. Nikde nic, jen sem tam menší skalnatý kopec. Doběhli jsme k nejbližšímu a zády se o něj opřeli. Blesky se stále proháněly po obloze, z mraku do mraku, občas udeřily o vyprahlou zem, ale pršet nezačalo. Nakonec hromobití ustalo a mraky se zase rozestřely. Rudé nebe už zdobily zase jen potrhané černé šmouhy. Vyšli jsme dál.

"Kdo je Lisa?" nevydržela jsem to a zeptala se.

"To je jedno. Není to důležité, abys to věděla."

"Proč ji hledáš?"

"Neptej se, prosím," zaúpěl Johanthan. Dála jsem už tedy nevyzvídala, když nechtěl, abych to nevěděla, jenže uvnitř mi to stále nedalo. Kdo je Lisa? Jeho sestra? Nebo přítelkyně? Třeba jsou jenom kamarádi. Nebo ano, je to jeho sestra, nebo sestřenice, či jiná příbuzná. Vůbec nemusím být žárlivá.

Moment, uvědomila jsem si. Proč bych měla být žárlivá. Vždyť Jonathan se mi přece nelíbí, nebo ano? občas, když jsem se podívala do jeho očí, cítila jsem něco... ale většinou jsem se do nich moc dlouho dívat nevydržela, to bych měla přiznat.

Pokračovali jsme mlčky dále, i když to ticho bylo skličující. Po nějaké době jsme na obzoru spatřili další siluetu. "Další socha," promluvila jsem potichu, jako by nás ta vzdálená soch mohla slyšet.

"Další hřích," přitakal Jonathan, ale ani nezpomalil.

"Neměli bychom to raději obejít?" zaváhala jsem.

"Ne, Nicky. Musíme tomu čelit, ne se tomu vyhýbat. Myslím, že v tomhle je účel celé téhle cesty." Nejdřív jsem nechápala, jak to myslí, ale potom mi to došlo.

"Myslíš, že abychom se mohli vrátit, musíme ukázat, že to bylo jediné pochybení? Nebo něco takového?"

Jonathan souhlasil. "Asi máme prokázat, že si skutečně zasloužíme být v nebi, když jsme porušili ten zákaz. Vidíš, pokud projdeme, neskončíme ve věčném zatracení."

Poslední větu řekl až moc radostně, na můj vkus. Vůbec nebylo jisté, jestli to dokážeme. Začínala jsem pochybovat o tom, že až dojde na moje slabosti, poradím si s nimi stejně snadno, jako Jonathan.

Došli jsme k soše. Opět znázorňovala půvabnou ženu, tentokrát oblečenou ve zlatých šatech, ozdobenou tolika šperky a drahokamy, že ji musely neskutečně tížit. Ona se však tvářila naprosto vyrovnaně.

"To je Lakota," ozval se vedle mě Jonathan. "Snad nejsi lakomá," ušklíbl se.

"A ty?" oplatila jsem mu úšklebek. Tak trochu jsem čekala, že se jeden z nás dvou začne zase chovat divně, ale nic. Prohlížela jsem si sochu, která měla zlato úplně všude. I její rty byly posypané zlatým práškem.

"Asi půjdeme dál," pokrčil Jonathan rameny.

"Asi jo."

A tak jsme opustili Lakotu a vydali se suchou plání dál. Vstříc dalším sochám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama