Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Mezi světy - 13. kapitola

7. října 2012 v 13:29 | Emily |  Mezi světy
13. kapitola
"Oba jsme měli mířit přesněji."
Najednou se v mně objevil vzdor. Přece se tím zrzkem nenechám zabít!
Otočila jsem se. Nečekal, že bych to udělala. Zvedla jsem levý koutek úst na znamení, že nemám v plánu ho nechat vystřelit mi do zad. Když už, tak ať se mu můžu dívat do očí.
Stál trochu zaraženě, ale hůlku nesklonil.
Byl jen o něco málo vyšší než já, krátké zrzavé vlasy měl rozčepýřené jako vrabčák a prohlížel si mě zelenýma očima, jako já jeho. Levou polovinu tváře měl posetou jizvami; jedna mu zasahovala až k oku, takže ho měl lehce přivřené. Působil na mě trochu namyšleně. Teda, vlastně trochu dost.
Po letmém přezkumu jeho zevnějšku jsem znovu promluvila.

"Nemusíš mě zabíjet."
Chladně se zasmál. "To teda musím, se spolehni."
Něco v jeho očích mě donutilo k zoufalému kroku, jaký jsem vždycky nesnášela. Ve filmech nebo knihách, pokaždé jsem si řekla : 'Bože, to je srab.'
Tentokrát jsem ale byla smířená s titulem sraba, protože to byla z mého pohledu jediná šance.
"Můžu být užitečná," vypadlo ze mě.
Zrzek si mě znova sjel pohledem. "A čím jako?"
"No, já, vím pár věcí, umím zacházet se zbraněmi..."
"Tak proč teda nejsem mrtvej, ha?" Cítila jsem, že rudnu. Ano. Kdybych byla tak dobrá v zacházení se zbraněmi, byla bych ho zastřelila doopravdy.
Přitiskl mi konec hůlky na krk. "Poslední slova?"
"Jsem Poutnice," zašeptala jsem.
"Cože jsi?!" Moje přiznání ho šokovalo. Schoval hůlku do kabátu a než jsem stačila cokoliv říct, chytil mě za ruce, vzal mi pistoli i dýku a hbitě mi ovázal zápěstí hrubým provazem. Ani jsem nestihla zavolat o pomoc a už mě táhnul s sebou pryč.
"Proč jsi to neřekla dřív?" kroutil hlavou.
"Hej! Chtěl jsi mě zabít, pamatuješ?"
Škubala jsem sebou, ale marně. Přestože byl docela hubený, neměla jsem proti němu naději. Držel mě pevně a nedával mi žádnou šanci k útěku. Moje reflexy mě dneska totálně vypekly.
"Jo, ale to jsem nevěděl, co jsi zač, zlatíčko! Víš, jakou odměnu dostanu za Poutnici? Do konce života nebudu muset hnout prstem. Jaké je vlastně tvoje ctěné jméno?"
"Jacqueline," odpověděla jsem kysele. "A co ty? Máš nějaké jméno? Nebo ti mám říkat třeba zrzoune?"
Zastavil se a chytl mě za vlasy. "Dávej si pozor na hubu. Odměna za Poutnici je sice pohádková, ale pomstička na tobě by taky nebyla marná. Vzpomínáš si na naše tehdejší setkání?"
"Jo?"
"Tak jistě víš, že jsi mě střelila. Nebyl jsem mrtvej, ale skoro jo. Není to příjemné, plazit se po jehličí s kulkou v hrudi. I když ty jsi asi taky nebyla v nejlepší formě, když jsi odcházela, co?"
Měl pravdu. Byla jsem tak hotová, že jsem ani nekontrolovala, že už doopravdy není mezi živými. Tři dny jsem nebyla schopná slova. Pravdou bylo ale i to, že jsem na tom zřejmě byla líp.
Nečekal na odpověď a dál mě táhnul s sebou do lesa. Za chvíli jsme došli k první lávce. Na opačném břehu čekalo nepřátelské území. Lenardie.
Než jsme vkročili na úzkou lávku, jen tak mimochodem prohodil: "Jmenuju se Sebastian."
"Aha." Nic jiného jsem zrovna v zásobě neměla. Vstoupili jsme nad propast.
Lávka byla dost široká, abychom po ní přešli oba vedle sebe. Stejně jsem ale měla pocit, že mě každou chvílí shodí dolů. Mléčná propast byla jedna z věcí, které jsem nechtěla vyzkoušet na vlastní kůži.
Lávky byly všechny asi kilometr dlouhé, nechápala jsem, jak můžou držet. Kdykoliv jsem se na něco takového ptala, Viktorie mě odbyla. Tady je možné všechno, to byla její oblíbená univerzální věta, kterou říkávala pokaždé, když ji už unavovalo mi zase něco vysvětlovat.
Celou dobu jsme spolu se Sebastianem nepromluvili. Až když se naše nohy konečně znovu dotkly pevné země, mi řekl: "Kousek odtud je hlavní tábor. Poutnici tam uvidí poprvé v životě. Spousta z těch tupounů neumí ani číst, takže se... duševně připrav."
Řekl to absolutně lhostejně, ale přesto... byl z toho cítit jakýsi... soucit?
Proč by mi říkal, abych se připravila? Měla jsem smíšené pocity.
Kráčím, nebo spíš belhám se, vedle čaroděje, kterého jsem měla zabít, ale nepovedlo se mi to, on mi to chce oplatit, ale jeho chamtivost je větší, protože za mne dostane zřejmě slušný peníz, takže to neudělá. Doufám. Tak proč na mě bere ohledy? Není mu fuk, co se mnou bude?
Šli jsme už snad několik hodin a já měla nutkání se ptát : "Už tam budem?"
Neměla jsem ale zájem Sebastiana vyprovokovat, neboť jsem si byla naprosto jistá, že by se bez té odměny klidně obešel.
Konečně se před námi objevil tábor. Neobvyklá kruhová osada stanů a chatek, uprostřed toho všeho obrovský stan, jako cirkusový, ale celý tmavě červený. Ta barva mi připomínala sraženou krev. Nepříjemný pocit z tohoto místa ještě umocňoval soumrak. Co se tady děje po setmění, to jsem nechtěla vědět.
Sebastian mě vlekl do hlavního stanu a já zjistila, že se ve skutečnosti skládá ze spousty menších stanů, které dokonce tvoří dvě patra, spojená kovovým schodištěm. Neměla jsem ale čas se zaobírat propracovaností stanu, protože jsem děkovala svému Štěstí.
Procházeli jsme okolo nesčetného množství podivných individuí, ze kterých se mi dělalo špatně. Ani ne tak lidi, jako spíš gorily. Vyhýbala jsem se jejich pohledům a v duchu si zpívala. Nepomohlo to, i tak jsem slyšela tuny neskutečně oplzlých poznámek na mou adresu. Míjeli jsme také pár čarodějů, kteří tu zjevně měli vážené postavení, ani ti však nebyli výkvět elegance.
I když jsem předtím měla sto chutí toho namyšleného zrzouna podříznout, najednou jsem byla neskutečně ráda, že mě chytil Sebastian, a ne někdo z těch ostatních.
Když jsme přistoupili k největšímu stanu, žlutozelenému, Sebastian se několikrát rozhlédl, než vstoupil dovnitř.
Na lehátku tam ležel hnědovlasý muž podobný těm venku, jeho kultivovanější vzhled mě ale trochu zklidnil. Na sobě měl jen tmavé kalhoty, za lehátkem stály dvě ženy a ovívaly ho.
"Koho jsi to přivedl, Sebastiane?" otázal se hlubokým hlasem.
"Je to Poutnice, pane," oznámil Sebastian a sklonil hlavu.
"Opravdu? A k čemu nám bude? Holka, co umí cestovat mezi světy...může nám snad donést něco, s čím porazíme nepřátele?"
"No..."
"Ano nebo ne?"
Sebastian vypadal sklesle. Mladý čaroděj byl ve srovnání s většinou mužů, které jsem tu viděla, hubený a podle toho chytráka na gauči zřejmě i neschopný. Proto se asi choval tak povýšeně. No jo, když je někdo zamindrákovaný...
Sebrala jsem odvahu a začala vymýšlet plán svůj útěku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ♥Verča♥TVD♥ ♥Verča♥TVD♥ | Web | 7. října 2012 v 13:35 | Reagovat

úžasná kapitola :-)

2 Emily Emily | Web | 7. října 2012 v 13:37 | Reagovat

[1]: Děkuju :)

3 Byakko Byakko | Web | 7. října 2012 v 16:49 | Reagovat

Celá povídka je perfektní! Těším se, až zde přibyde další díl! :)

4 Emily Emily | Web | 8. října 2012 v 16:37 | Reagovat

[3]: Díky moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama