Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Eve - 3. kapitola 1/2

27. října 2012 v 17:24 | Emily |  Eve (překlad z AJ)
TŘI
Když jsem se vrátila do školy, byla jsem úplně promočená, a z rukou mi kapala krev. Nedělala jsem si ani starosti s ponožkami omotanými kolem dlaní, když jsem přecházela jezero; byla jsem tak zaměstnaná jednoduše tím vzdálit se od té budovy, že jsem nechala zalézat trny do kůže a moje oči neviděly nic než okno ložnice. Necítila jsem bolest.
Jakmile strážkyně obcházela zadní část koleje, vyběhla jsem břeh s noční košilí ztěžklou vodou. Pár loučí dosud hořelo, ale trávník byl setmělý a zaslechla jsem sovy na stromech, jakoby mě vybízely k běhu. Do té noci jsem nikdy neporušila příkaz. Před každou hodinou jsem byla usazená, knihy jsem měla otevřené na lavici. Každý večer jsem dvě hodiny navíc studovala. Dokonce jsem i opatrně porcovala jídlo, jak jsem byla navedena, ukazovák na zadní straně nože. Ale jen jedno jediné pravidlo bylo teď to podstatné. Nikdy nechoď za zeď. Řekla to profesorka Agnes, když mluvila v semináři Nebezpečí chlapců a mužů o znásilnění. Zírala na nás svýma vodnatýma, červeně orámovanýma očima, dokud jsme jí to nezopakovaly, hlasy splývajícími do jednotného monotónu.
Nikdy nechoď za zeď.

Ale žádný gang mužů nebo doupě hladových vlků za zdí nemohly být horší, než osud být zavřená uvnitř zdí. V divočině by byla možnost volby - jakkoliv nebezpečná, jakkoliv strašidelná. Mohla bych si vybrat, co chci jíst, kam chci jít. Slunce by mě hřálo.
Možná bych se mohla dostat pryč bránou, jako Arden. Počkat do rána, kdy přijede poslední dodávka proviantu na oslavu. S oknem to bude těžší. To u knihovny bylo blízko ke zdi, ale bylo to víc jak patnáct metrů a potřebovala bych lano a plán, jak se dostat dolů.
Uvnitř jsem se plížila po úzkém, spoře osvětleném schodišti a dávala pozor, abych neudělala žádný rámus. Bylo pro mne nemožné zachránit všechny. Ale musela jsem se dostat do svojí ložnice a vzbudit Pip. Možná bych měla přibrat i Ruby. Nebude moc času vysvětlovat, ale sbalíme si batoh s nějakými šaty a fíky a cukrovinkami ve zlatém celofánu, které Pip vždycky milovala. Dnes v noci odejdeme, navždycky. Žádné otáčení zpátky.
Vyskočila jsem do druhého patra na konci chodby a pak jsem míjela pokoj za pokojem, a v nich dívky úhledně zachumlané v peřinách. Přes otevřené dveře jsem zahlédla Violet, stočenou, usmívající se ze spánku, nedbající toho, co jí čekalo druhý den. Byla jsem jen pár kroků od své ložnice, když se chodba rozsvítila přízračným světlem.
"Kdo je tam?" zeptal se tichý hlas.
Pomalu jsem se otočila, krev mi tuhla v žilách. Profesorka Florence stála na konci chodby, s petrolejovou lampou v ruce. Vrhala černé, hrozivé stíny, na zeď za ní.
"Já jsem jenom..." Hlas se mi vytratil. Voda z jezera mi odkapávala z lemu sukně a vytvářela kaluž kolem nohou.
Profesorka Florence mi vyšla vstříc, pihovatou tvář nelibě zkřivenou. "Byla jsi za jezerem," řekla. "Viděla jsi maturantky."
Přikývla jsem, s myšlenkou na Sophiu na nemocniční posteli, její oči změněné v modře orámované jamky ve tváři. Pohmožděniny na jejích zápěstích a kotnících, kde tlačila proti koženým páskům. Uvnitř mě narůstal tlak, jako kotlíku před varem. Chtělo se mi křičet. Zacloumat s každým poctivým v posteli. Chytit tu chabou ženu za ramena a vrazit jí prsty do paží, dokud nepochopí tu bolest, kterou jsem pak pochopila, paniku a zmatení. Tu zradu.
Celé ty roky, co jsem tiše seděla, ruce složené v klíně, poslouchala a mluvila jen, když jsem měla, mě držely prakticky poslušnou. Co kdybych teď začala ječet, do tiché noci? Nebylo nic, co bych mohla říct, co by přesvědčilo ostatní dívky. Nikdy by neuvěřily, že učení je jen lež. Myslely by si, že jsem se pomátla. Eva, holka která se zlomila pod stresem z maturity. Eva, šílenec, který něco vykřikuje o těhotných maturantkách. Těhotné maturantky! Smály by se. Poslali by mě do té budovy dříve, než všechny ostatní, uvrženou do věčného ticha.
"Je mi to líto," začala jsem, "jen jsem..." Z očí se mi kutálely slzy.
Profesorka Florence vzala mou dlaň do svých a projížděla všechny záhyby, kde krev prosákla a zaschla. "Nemohu tě nechat takhle opustit komplex." Její bílé tuhé vlasy se mi otřely o bradu, když zkoumala probodanou kůži.
"Já vím, je mi to líto. Hned se vrátím do postele a-"
"Ne," řekla klidně. Když zvedla zrak, její oči byly skelné. "Takhle." Vytáhla z kapsy noční košile kapesník a ovázala mi ho okolo ruky. "Mohu ti pomoci, ale musíme tě umýt. Rychle. Jestli to ředitelka zjistí, potrestá nás obě. Vezmi si svoje věci a přijď za mnou dolů."
Nejraději bych ji pak objala, ale ona mě postrčila ke dveřím. Vystartovala jsem do své ložnice, připravená vyzvednout Pip a Ruby, když mě profesorka zavolala, stále tichým šeptem.
"Evo, jdeš sama - nesmíš rušit nikoho jiného." Chtěla jsem začít protestovat, ale ona byla neoblomná. "Je to jediná možnost," pravila vážně. Pak už byla na půli cesty dolů, s lampou houpající se v její ruce.
Ve tmě jsem se pohybovala po svém pokoji a tiše si balila svůj jediný batoh. Pip nehybně ležela v posteli. Jdeš sama. Profesorčin příkaz mi zněl v uších. Ale strávila jsem věčnost děláním toho, co mi kdo řekl, a nakonec jsem byla podvedená. Mohla bych vzbudit Pip a poprosit profesorku, ať nám pomůže oběma. Ale co když mi Pip nebude věřit? Co když vzbudí ostatní? A co když profesorka řekla, že dvěma nemůže pomoct, protože dvě to prstě nikdy nemůžou dokázat, aniž by je odhalili? V tom případě je to pryč pro obě. Navždy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama