Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Eve - 2. kapitola 2/2

24. října 2012 v 14:09 | Emily |  Eve (překlad z AJ)
Chtěla jsem usnout, ale spánek nepřicházel. Ve tři hodiny jsem věděla, že už déle ležet nemůžu. Vstala jsem a přešla k oknu, pohlédla přes celý komplex. Byl prázdný, až na jednu strážkyni, kterou jsem poznala podle toho, že trochu kulhala, když trávník přecházela při obvyklé obhlídce.
Náš pokoj byl jen dvě patra nad zemí. Jakmile byla strážkyně z dohledu, otevřela jsem okno jako pokaždé, za horkých nocí. Posadila jsem se na římsu. Každý rok Škola pořádala cvičení: co dělat při útoku, co dělat při zemětřesení, co dělat při setkání se psí smečkou, co dělat při požáru. Nyní jsem si vybavovala jednoduchá, opotřebovaná schémata, která ředitelka Burnsová nechala kolovat po třídě a spustila se z budovy a zavěsila se na římsu, připravená k pádu.

Pustila jsem se a tvrdě narazila na zem. Kotníkem mi vystřelila bolest, ale zvedla jsem se z hlíny a utíkala k jezeru tak rychle, jak jsem dokázala. Za třpytící se vodní hladinou byla budova vyučení černý obdélník na temně nachovém nebi.
Postavila jsem se před jezero, jemné vlnky mi šplouchaly na prsty u nohou, a moje odvaha se vytrácela. Nikdo nás neučil plavat. Učitelky nám často vyprávěly historky z dob před nákazou o tom, jak lidé tonuli ve vlnách oceánu nebo se nechali zmást klamným klidem jejich vlastních vytvořených nádrží.
Zalétla jsem pohledem zpátky k oknu ložnice. V dalším okamžiku vyjde strážkyně s baterkou zpoza rohu a chytí mě tady venku po setmění. Už mě chytila jednou v keřích potom, co Arden zmizela, s pozvracenými šaty. Vysvětlila jsem jí, že jsem byla zkrátka nervózní kvůli maturity, ale dál už jsem neříkala nic, aby mě nepodezřívala.
Vklouzla jsem do vody. Trnovníky lemovaly úzký břeh a dosahovaly vodní hladiny. Sundala jsem si ponožky a obtočila si je okolo dlaní, abych mohla chytit ostré větve. Pomalu jsem se nořila dál, voda jezera mi dosahovala ke krku. Nebyla jsem ani deset metrů daleko, když najednou mi zmizela pevná půda pod nohama. Voda mi natekla do pusy. Sevřela jsem větve pevněji, trny se mi zabodávaly do kůže přes ponožky. Nemohla jsem přestat kašlat.
Strážkyně se zastavila. Světlo baterky přeletělo přes trávník a třepetalo se na hladině jezera. Zadržela jsem dech. Plíce mě příšerně bolely. Konečně se jasný sloupec světla vrátil na trávu a strážkyně znovu zmizela na druhé straně budovy.
Tak to bylo asi přes hodinu. Snažila jsem se dostat na druhou stranu a zastavovala se pokaždé, když se strážkyně vrátila a dávala jsem pozor, abych nevydala sebemenší zvuk. Když jsem konečně dosáhla druhého břehu, vyvrátila jsem se do zablácené trávy. Ponožky, které jsem měla přes dlaně, byly nasáklé krví a chladná, promočená noční košile mi přiléhala k tělu. Svlékla jsem ji a posadila se pod tu monstrózní budovu, zatímco jsem z košile ždímala vodu.
Tahle část komplexu byla podivně prázdná, až na dlouhý dřevěný most, ležící napříč trávníkem, připravený pro ceremonii následujícího dne. Narozdíl od Školy, tady nebyly žádné květiny, které by obklopovaly kamennou stavbu. Říkali nám, že ty, které už odmaturovaly, měly příliš mnoho práce, než aby obskakovaly budovu, že jejich rozvrh byl mnohem více důsledný, než ten ve Škole a že čas, který nevěnovaly jídlu, spánku, nebo vyučování, patřil snaze zdokonalit svoje řemeslo. Studentky dvanáctého ročníku si šeptaly o starostech z náhlé ztráty slunce, ale mně takový druh obětování vždycky připadal vzrušující.
Vysoká tráva mě obklopila, ale nebyla to dostatečná skrýš. Přetáhla jsem si košili zpátky přes hlavu a běžela k rohu budovy. Ve skutečnosti měla okna, asi metr a půl nad zemí, ale ne ze strany čelem ke Škole.
Vzklíčila ve mně nová naděje, světlo, které činilo každý pohyb snazší. Našla jsem rezavou pípu podél zdi a vedle ní kbelík. Otočila jsem kbelík dnem vzhůru a požila ho jako stoličku. Zvedla jsem se nahoru, abych lépe viděla. Uvnitř byla moje budoucnost a jak jsem sáhla po okenním parapetu, chtěla jsem, aby to byla ta, kterou jsem si představovala, ne ta, od které utekla Arden. Modlila jsem se, ať uvidím pokoj plný dívek v postelích, na stěnách olejomalby divokých psů, utíkajících planinami. Modlila jsem se pro náčrtníky, zaplněné modrotisky a knihy navršené na nočních stolcích. Modlila jsem se, ať to není to špatné, ať zítra odmaturuji a budoucnost, o které jsem snila, se přede mnou otevře jako svlačec na slunci.
Ruce mi přilnuly k římse, když jsem se vytáhla blíže a přitiskla nos na sklo. Na druhé stran skla byla dívka na úzké posteli, břicho přikryté krvavým obvazem. Blonďaté vlasy měla zplihlé. Paže měla připoutané koženými řemeny.
Vedle ní byla další dívka, obří břicho se jí vypínalo nad zbytek těla, ztenčená kůže pokrytá fialovými žilkami. Pak dívka otevřela hluboké zelené oči a na moment se na mne zadívala, než zvrátila oči zpátky. Byla to Sophia. Sophia, která měla při maturitě proslov před třemi lety, o tom, že se stane doktorkou.
Zakryla jsem si ústa, abych nevykřikla.
Byly tam dívky na lůžkách, většina s velkými břichy pod bílými prostěradly. Pár jich bylo zavázaných. Jedné se na boku vinuly jizvy, tmavě růžové a oteklé. Dále v místnosti, se jiná dívka svíjela v bolestech a snažila se osvobodit zápěstí. Křičela něco, co jsem přes sklo neslyšela.
Objevily se setry, vkročily dovnitř dveřmi lemujícími tu místnost. Doktorka Hertzová je následovala, s nezaměnitelnými šedými drátovitými vlasy. Ona byla ta, která vydávala recepty na vitamíny, co jsme jedly každý den a setkávaly se s ní každý měsíc na preventivní prohlídku. Ona byla ta, která nás ukládala na stůl, strkala do nás chladné nástroje, nikdy neodpovídala na naše otázky, nikdy se nám nedívala do očí.
Dívka trhala hlavou dopředu a dozadu, když se k ní doktorka přiblížila a přitlačila ji rukou na čelo. Dívka stále křičela a pár spících pacientek to probudilo. Zvedaly se na svých lůžkách, připoutané, křičely. Stěží slyšitelný sbor. Pak, jediným rychlým pohybem, doktorka píchla injekci do dívčiny paže a ona umlkla. Doktorka Hertzová podržela injekci nahoře směrem k ostatním - jako výhružku - a křik ustal.
Ztratila jsem rovnováhu a spadla dozadu, kbelík se mi vysmekl zpod nohou. Zkroutila jsem se na tvrdé zemi a všechno dusila v sobě. Najednou to všechno dávalo smysl. Injekce doktorky Hertzové - ty, které nás nutily být protivné, hysterické a naštvané. Ředitelka muchlající mi vlasy, když jsem si brala své vitamíny. Prázdný pohled profesorky Agnes, který mi věnovala, když jsem mluvila o svojí budoucnosti jako o tvůrkyni fresek.
Nebude žádné vyučení, žádné město, žádný byt s královskými postelemi a oknem s výhledem na ulici. Žádné jídlo v restauracích s naleštěnými stříbrnými příbory a bílými ubrusy. Bude jen ten pokoj, hnilobný pach starých mís, kůže natahující se až k prasknutí. Jen děti, vyříznuté z mojí dělohy, vytržené z mého objetí a poslané někam za zeď. Zůstanu křičící, krvácející, sama a pak vržená zpátky do bezesného, zdrogovaného spánku.
Vyškrábala jsem se na nohy a vyběhla k břehu. Noc byla tmavší, vzduch chladnější a jezero se zdálo širší s hlubší než předtím. I tak, nedívala jsem se zpátky. Musela jsem se dostat pryč od té budovy, toho pokoje, těch dívek s těma mrtvýma očima.
Musela jsem pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama