Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Eve - 2. kapitola 1/2

19. října 2012 v 14:29 | Emily |  Eve (překlad z AJ)
DVĚ
Poté, co jsme si umyly vlasy a vyčistily zuby, opláchly si obličeje a oblékly se do totožných bílých nočních košilí, které sahaly po kotníky, jsem si lehla do postele a předstírala, že jsem unavená. Na koleji to hučelo jako v úle; kolovaly novinky o Ardenině zmizení. Dívky strkaly hlavy do ostatních pokojů, aby předaly nejnovější klepy: baret nalezený v křoví, ředitelka vyslýchající strážkyni u brány. Přes to všechno, chtěla jsem jednu z nejhůře dosažitelných věcí na Škole, něco tak divného, že bylo nemožné o to jen požádat.
Chtěla jsem být sama.

"Noelle si myslí, že se Arden schovává u doktorky," řekla Ruby Pip. Zkoumala karty v ruce. "Jsi na řadě."Seděly na Pipině úzké dvoj posteli, a hrály hru, kterou si našly ve Školní knihovně. Staré kartičky Hledá se Nemo byly vybledlé a potrhané, některé přilepené k sobě vyschlým fíkovým džusem.
"Vsadím se, že se jen zkouší vyhnout ceremonii," dodala Pip. Pihovatou tvář jí zdobily tečky suché zubní pasty, které říkala "zázračný odstraňovač nedokonalostí". Nepřestávala se na mě dívat, čekala, že budu také spekulovat o tom, kde Arden může být, nebo něco prohodím o bandě strážkyň, které venku prohledávaly školní pozemky s baterkami. Neřekla jsem ani slovo.
Myslela jsem na to, co Arden řekla. V posledních měsících ředitelka Burnsová jevila větší zájem o naše stravování a ujišťovala se, že jíme dostatečně. Objevovala se na našich týdenních krevních testech a váženích a dívala se, že bereme všechny vitamíny. Dokonce poslala Ruby k doktorce Hertzové, když dostala menstruaci o týden později, než všechny ostatní ve Škole.
Přitáhla jsem si tenkou bílou přikrývku ke krku. I když jsem byla malá, vždycky mi říkali, že pro mne byl připravený plán - plán pro všechny z nás. Dvanáct let ve Škole, potom přesun přes komplex a vyučení za čtyři roky. Potom do Města Písku, kde nás očekával život a svoboda. Měly jsme tam žít a pracovat, pod vládou Krále. Vždycky jsem poslouchala profesorky, neměla jsem důvod to nedělat. Až teď. Ardenina teorie nedávala žádný smysl. Proč bychom vždycky slýchaly, že se máme bát mužů, když nakonec máme mít vlastní děti a rodiny? Proč by nás vzdělávali, kdybychom tu byly jen pro to rodit? Ten důraz, který byl kladený na studia, způsob, jakým jsme k nim byly vedeny -
"Evo? Slyšela jsi, co jsem řekla?" přerušila Pip moje myšlenky. Ona a Ruby na mne zíraly.
"Ne, co?"
Ruby posbírala karty. Husté černé vlasy měla stále krátké a nerovné, jak jí je Arden ustřihla. "Chceme ukázku z tvého projevu, než půjdeme spát."
Sevřelo se mi hrdlo, když jsem pomyslela na finální proslov, tři stránky zmačkané v mojí mysli. "Bude to překvapení," řekla jsem po chvíli. Psala jsem o síle představivosti při budování Nové Ameriky. Slova, která jsem zvolila, budoucnost, kterou jsem popisovala, to všechno se teď zdálo tak nejisté.
Ruby s Pip na mne pořád koukaly, ale já jsem se otočila. Nedokázala jsem se jim dívat do očí. Nemohla jsem jim říct, co mi pověděla Arden: svoboda maturity je prostá iluze, něco, co nás má udržet klidné a spokojené.
"Fajn, jak chceš." Pip sfoukla svíčku na nočním stolku. Párkrát jsem zamrkala, než moje oči přivykly tmě. Pozvolna se její obličej vynořil v šedém světle měsíce, přicházejícího z okna. "Ale jsme tvoje nejlepší kamarádky."
Za několik minut naplnilo místnost Rubyino slabé chrápání. Pip vztáhla ruce ke stropu a pomalu si je položila na srdce. "Nemůžu se dočkat maturity. Budeme se učit - doopravdy učit, skutečné věci. A za pár let půjdeme do světa, do nového města za lesem. Bude to úžasné, Evo. Budeme jako... skuteční lidé." Otočila se ke mně a já zadoufala, že v matném měsíčním světle neviděla slzy, které se mi hromadily v koutcích očí.
Přemýšlela jsem o životě, který bychom já a Pip doopravdy vedly. Pip chtěla být architektkou, jako Frank Lloyd Wright. Chtěla stavět nové domy, které by nezpustly bez lidské péče, domy, které by měly úkryty naplněné konzervovaným jídlem, kam by se ani ten nejmikroskopičtější ze smrtících virů nedostal. Řekla jsem jí, že až dokončíme učení, budeme spolu žít ve Městě Písku. Dostaly bychom byt, o jakém jsme četly v knížkách, s královskými postelemi a okny, ze kterých bychom uviděly na druhý konec Města, kde žili muži, daleko od nás. Učily bychom se lyžovat na obrovských vnitřních svazích, o kterých nám říkala profesorka Etta, nebo předváděly svoje vybrané mravy v restauracích s bílými ubrusy na stolech a stříbrnými příbory. Objednaly bychom si z menu, a požádaly o maso připravené přesně podle našeho přání.
"Já vím," vzlykla jsem, "bude to skvělé."
Promnula jsem oči. Byla jsem vděčná, že Pipin dech se konečně zklidnil. Ale pak přišel pocit viny a rostoucí strach ze zítřka, že možná nepronesu jen klamnou, sladkobolnou řeč. Možná povedu své přátele k odchodu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama