Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Eve - 1. kapitola 1/2

13. října 2012 v 17:39 | Emily |  Eve (překlad z AJ)
JEDNA
Tou dobou, kdy slunce zapadalo za patnáctimetrovou hraniční zeď, školní trávník byl zaplněný studentkami dvanácté třídy. Mladší dívky se vykláněly z oken koleje a mávaly vlajkami Nové Ameriky, zatímco my jsme zpívaly a tančily. Chytila jsem Pipinu ruku a zatočila s ní, když kapela zahrála rychlejší číslo. Její krátký, přerušovaný smích vynikl nad hudbou.

Byla to noc před maturitou a oslavovaly jsme. Strávily jsme většinu života mezi stěnami komplexu, aniž bychom věděly něco o lese za nimi, a tohle byla ta nejvelkolepější párty, jakou jsme kdy zažily. Kapela byla usazena u jezera - skupina dívek z jedenácté třídy, co se nabídly dobrovolně - a strážkyně zapálily pochodně, aby držely dál jestřáby. Na stole byla všechna moje oblíbená jídla: jelení zadní, pečený divočák, kandované švestky a mísy přetékající lesními plody.
Ředitelka Burnsová, těstovitá žena s obličejem jako divoký pes, obsluhovala u stolu, pobízejíc každého, aby jedl víc. "No tak! Nechceme, aby to skončilo v odpadu! Chci vidět své holky jako pěkná zakulacená prasátka!" Tuk na pažích se zhoupnul dozadu a dopředu jak tak široce gestikulovala.
Hudba zvolnila a já přitáhla Pip blíže a vedla ji v rytmu waltzu. "Myslím, že umíš dělat fakt dobrého muže," řekla, když jsme klouzaly k břehu jezera. Zrzavé vlasy jí zůstávaly přilepené na zpoceném obličeji.
"A jsem fešák," zasmála jsem se a svraštila čelo, abych působila mužněji. Bylo to legrační, neboť ve Škole to bylo přes desetiletí, co někdo z nás viděl chlapce nebo muže, pokud nepočítáte fotky Krále, vystavené v hlavním sále. Prosily jsme učitelky, aby nám vyprávěly o dobách před nákazou, kdy chlapci a dívky navštěvovali školy společně, ale ony jen řekly, že nový systém je pro naši vlastní ochranu. Muži bývají manipulativní, záludní a nebezpeční. Jedinou výjimkou je Král. Jen jemu lze důvěřovat a poslouchat ho.
"Evo, je čas," zvolala profesorka Florence. Stoupla si na břeh jezera, zlatou medaili ve stařičkých, ošlehaných rukách. Standardní učitelská uniforma, červená blůza a modré kalhoty, volně visely na její drobné postavě. "Shromážděte se dokola, dívky!"
Kapela přestala hrát a vzduchem se nesly jen zvuky z lesa venku. Ucítila jsem kovovou píšťalku, zavěšenou kolem krku, vděčná, že ji mám a že žádné stvoření nedokáže překonat zdi komplexu. Ani po těch letech ve Škole jsem si nikdy nezvykla na zvuky psích rvaček, na vzdálené ra-ta-ta ozvěny samopalů, na strašlivé kňučení srn požíraných zaživa.
Ředitelka Burnsová přebelhala a vzala medaili od profesorky Florence. "Nyní, nyní začněme!" zvolala, jak se čtyřicítka děvčat dvanáctého ročníku postavila, aby se dívala. Ruby, moje druhá nejlepší kamarádka, se postavila na špičky, aby viděla. "Všechny jste pracovaly velmi tvrdě, během svého pobytu ve Škole, a pravděpodobně nikdo nepracoval tak, jako Eva." Při těch slovech se na mne podívala. Kůži na obličeji měla zvrásněnou a volnou a tvořila jí malý podbradek. "Eva prokázala, že je jednou z nejlepších, nejbystřejších studentek, jaké jsme zde učili. Z moci mi svěřené Králem Nové Ameriky jí uděluji Medaili úspěchu." Ředitelka mi vtiskla chladný medailon do dlaní a všechny dívky tleskaly. Pip ještě navíc zapískala na prsty.
"Děkuji," řekla jsem jemně. Letmo jsem pohlédla přes dlouhé jezero, táhnoucí se od jednoho okraje zdi k druhému jako vodní příkop. Zastavila jsem se pohledem na obrovské budově bez oken na druhém břehu. Následujícího dne, po rozlučkovém projevu před celou školou, stráže spustí most a maturantky mě budou následovat, v jedné řadě, na druhou stranu. A tam, v té masivní stavbě, se začneme učit své povolání. Strávila jsem tolik let studováním, zlepšováním svojí latiny, psaní, malování. Tolik hodin jsem trávila hraním na piáno, když jsem se učila Mozarta a Beethovena, a ta budova vždycky stála tam v dálce - konečný cíl.
Sophia, která byla v té samé roli před třemi lety, stála na tom samém pódiu a přednášela svoji řeč o úžasné zodpovědnosti nás, jako budoucích vůdkyň Nové Ameriky. Mluvila o tom, že se stane doktorkou a jak bude předcházet epidemiím v budoucnu. Teď pravděpodobně zachraňovala životy v Králově hlavním městě, Městě Písku. Říkalo se, že obnovil město v poušti. Nemohla jsem se dočkat, až se tam dostanu. Chtěla jsem být malířkou, portrétovat jako Frida Kahlo nebo malovat surrealistické snové krajiny jako Magritte, zobrazené na freskách ohromných zdí Města.
Profesorka Florence mi položila ruku na záda. "Ty zosobňuješ Novou Ameriku, Evo - inteligence, píle, a krása. Jsme na tebe tak pyšné."
Kapela začala hrát živější písničku a Ruby začala vyřvávat text. Dívky na trávníku se smály a tancovaly, točily se navzájem dokola a dokola a dokola až dokud se jim nezatočila hlava.
"No tak, sněz ještě něco." Ředitelka Burnsová postrkovala Violet, menší dívku s černýma, mandlovýma očima ke stolu s jídlem.
"Co je s ní?" zeptala se Pip, když se ke mně přitočila. Vzala si do rukou medaili a blíže si ji prohlédla.
"Znáš ředitelku." Už jsem se chystala začít Pip připomínat, že hlava naší školy byla pětasedmdesátiletá, artritická a ztratila celou svojí rodinu, když nákaza před dvanácti lety konečně skončila. Ale Pip zavrtěla hlavou.
"Ne ona - ona."
Arden byla jediná z dvanáctého ročníku, kdo neoslavoval. Opírala se o stěnu koleje, ruce založené. I v tom nelichotivém šedém svetru s chocholkou Nové Americké Monarchie přišitém na hrudi, i zakaboněná, pořád byla hezká. Zatímco většina dívek ve Škole si nechávala dlouhé vlasy, ona si ostříhala svoji černou hřívu do krátkého mikáda, a její pleť působila ještě světlejší. Oříškové oči měla puntíčkované zlatem. "Něco chystá, tím jsem si jistá," řekla jsem Pip, aniž bych z ní spustila pohled. "Vždycky něco chystá."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama