Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Mezi světy - 12. kapitola

24. září 2012 v 18:19 | Emily |  Mezi světy
Dnešní kapitolka je trochu kratší, ale snad to nevadí ;)

12. kapitola
Slunce se pomalu klonilo k obzoru. Lidé ve Městě měli svých starostí dost, než aby si nás tří všimli přicházet. Došli jsme až na náměstí.
Podívala jsem se nahoru na Věž. Lilia se ke mně naklonila a pošeptala : "Nezapomeň, on se živí strachem. Cítí ho z celého Města. Vdechuje ho, dává mu to sílu. Nesmíš se ho bát. Jen úplně beze strachu se mu můžeš postavit."
"Á vida!" ozvalo se za námi. Nato ze všech ulic zpoza všech budov začaly vystupovat Divoženky. Obklopily nás ze všech stran do kruhu a mířily na nás hůlkami. Byly tu snad úplně všechny z celého Města.
"Lilio, zvaná Šedá!" promluvila Viktorie. " Za tvoje zločiny proti vlastnímu lidu tě jménem spravedlnosti zatýkáme." Nakonec pozvedla koutky do škodolibého úsměvu. Byla evidentně nadmíru spokojená.

Kolem se začali shromažďovat lidé a přihlíželi, stejně jako se na intru všichni nahromadili před Rolandovým pokojem. Nesnáším čumily.
"Já se tě nebojím, Viktorie, a nikdy jsem se nebála. Za svou hloupost si dozajista vysloužím trest smrti, tak proč otálet!" Lilia teatrálně rozhodila rukama. "Tak dělej. To přece chceš. Vím, že po ničem jiném tolik netoužíš, a ani já už ne. Zabij mě."
"Když to neudělá ona, tak já!" zvolala Isabela a vyškubla vedle stojícímu mladíkovi kuši. Vystřelila. Minula.
Šíp proletěl těsně kolem. Ne...
Trefil Rolanda. Vězel mu přímo vprostřed hrudi.
"Ne! Rolande!" vykřikla jsem.
Roland spadl na zaprášenou dlažbu a já padla na kolena vedle něj a chytila ho za ruku. "Ne, to ne. Prosím, neodcházej!" Pohladila jsem ho po vlasech.
"Počkám na tebe doma," zašeptal. "Ty to dokážeš. I beze mne. Bez kohokoliv jiného. Věřím ti..."
Tolik jsem toužila ho zachránit, udržet ho tady. Nebylo ale jak. "Ne. Ne! Prosím!" Z očí mi tekly proudem slzy. Byl to divný pocit.
Vždyť on nemůže umřít. Žije jinde, přesvědčovala jsem se. Ale nechá mě tu samotnou!
Roland zavřel oči. Potom začal zářit a změnil se v záplavu zlatých jiskřiček, které odletěly ke slunci. Na zemi zůstala jen střela z kuše.
Jedna část mého já byla přesvědčená, že žije a je v pořádku, ale navrch měla ta, která věřila, že ho zrovna viděla zemřít.
Musím dokončit, proč jsem tady...pro něj. Utřela jsem si slzy rukávem košile.
Vtom se ozval roh. Ten zvuk jsem slýchala téměř každý den. Označoval útok. Schylovalo se k další bitvě.
"Lenarďané porušili mírovou smlouvu!" ječela Viktorie.
Všechny Divoženky se seřadily a na mne úplně zapomněly. Nevěnovaly mi pozornost, protože já měla zajistit mír a pak zničit Lithose. Nedokázala jsem ani jedno. A nemůžu na Věž, není-li uzavřený mír za nerozhodného stavu, nebo jedna strana poražena. To byla úmluva. Musím zase do války.
Lilia se ke mně sklonila a chytla mě za paži. I na ni se jaksi zapomnělo, což pro mne bylo záhadou. Vytáhla mě do stoje a popadla za rameno. "Já tam půjdu místo tebe. Ty dokonči úkol, který ti byl předpovězen."
Vytřeštila jsem oči. Moje dvojnice v korzetu a střevíčkách chce dělat polovinu mé práce? "Cože?"
Přes hluk na ulici ale Lilia slyšela asi jen zamumlání. Lidé se utíkali schovat a nechali Divoženky dělat svou práci.
"Půjči mi svůj meč. Vrátím ti ho."
Nedůvěřivě jsem jí ho podala a Lilia si ho potěžkala. "Konečně zpátky."
Nechápala jsem, co tím myslí. Pak ale sebrala kuši, kterou Isabela upustila na zem, a cosi na obloze, co já vnímala jen jako tmavý flek, poslala dolů. Došlo mi, proč jsem tady byla tak skvělá bojovnice. Protože to jsem nebyla já.
"Tak běž!"
Náměstí se rychle vylidňovalo a já se chtěla rozběhnout k Věži. Jenže v ten okamžik na náměstí vtrhli Lenarďané. Lidé křičeli a vzduchem létaly rudé jiskry. Uskočila jsem za roh domu a děkovala v duchu Lilii, že nechtěla i moji pistoli. Přitiskla jsem se zády ke zdi a doufala, že mě nikdo z nich neviděl. Nakoukla jsem na náměstí a hledala Lilii, ta se už ale asi ztratila někde v lesích. Pohled mi padl na jednoho Lenarďana v zeleném kabátě. Měl rezavé vlasy a zjizvenou levou tvář. V ruce třímal skleněnou hůlku.
"Prohledejte to tu!" přikázal. Jeho hlas se rozléhal po celém náměstí. Jeho tvář mi neuvízla v paměti. Jeho hlas ano. Jediné slovo, které řekl, než jsem ho zabila...
Teda, myslela jsem si, že jsem ho zabila. Očividně ne.
Nejsem vrah!
Oddechla jsem si. Na druhou stranu mi okamžitě bylo víc než jasné, že kdybych ho skutečně sprovodila ze světa, nebylo by teď Město v téhle šlamastyce. Pohladila jsem hlaveň pistole. Kdybych byla vrah, byla bych asi už nahoře na Věži a dokončovala svůj úkol. Pak bych se vrátila domů za Rolandem. A žila šťastně až do smrti.
Jenže jsem to tenkrát nedokázala. Čas na nápravu.
Zhluboka jsem se nadechla a vyskočila zpoza rohu. Nikde nikdo nestál. Lenarďané se už pustili do prohledávání uliček. Strategie nebyla mojí silnou stránkou, ale něco mi říkalo, že stojí přímo za mnou. Já bych to tak udělala, kdybych věděla, že tam jsem.
Chladivý konec skleněné hůlky na šíji mi teorii potvrdil.
"Sbohem. Tentokrát snad budu mířit přesněji."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kajša Kajša | Web | 2. října 2012 v 19:44 | Reagovat

Skvělej příběh!! A moc hezkej blog!! Bude z tebe spisovatelka :))

2 Emily Emily | Web | 3. října 2012 v 14:12 | Reagovat

[1]: Díky moc :)

3 Byakko Byakko | Web | 7. října 2012 v 16:42 | Reagovat

Téda, takhle nás napínat na konci kapitoly! :D Jsem vážně šťastná, že dnes vyšel další díl! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama