Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Mezi světy - 11. kapitola

19. září 2012 v 15:20 | Emily |  Mezi světy
11. kapitola
"Roland pořád spí?" slyšela jsem překvapené hlasy na chodbě.
Vyšla jsem z pokoje a bosky, v pyžamu, si to namířila k pokoji u schodiště. Před dveřmi byla snad polovina školy. Zmocnilo se mě zlé tušení.
"Co se tu děje?" vyzvídala jsem.
Odpověděl mi Rolandův spolubydlící, malý hnědovlasý kluk s vykulenýma hnědýma očima. Myslím, že se jmenuje Peter. "Pořád spí. Nemůžu ho vzbudit. Večer si šel lehnout- teda, on šel spát už odpoledne." Na Peterovi bylo vidět, že si s podivným chováním svého spolubydlícího dělá skutečně starosti.

"To je dost divné," řekla jsem a snažila se, aby to znělo upřímně. Ve skutečnosti mi to zase tak divné nepřišlo. Peter horlivě přikývnul. "To teda jo."
Postavila jsem se na špičky, abych aspoň něco viděla, ale marně.
Rolande! Vzbuď se! Nemůžeš tam být věčně! volala jsem v duchu.
"Měli bysme zavolat pomoc," ozval se kdosi v davu.
"Jo, záchranku!" řekl vysokým hlasem jakýsi klučina.
"Ještě není mrtvý, blboune," odpověděl mu hrubý hlas.
Nějak mi nedocházela jeho logika. "Já myslela, že záchranka se volá, když někdo nemá umřít. Když je mrtvý, volá se pohřební služba," promluvila jsem hlasitě. Dav se trochu rozestoupil a já zahlédla s kým mám tu čest.
"Ne v tomhle případě. Kdyby přišli, vlastnoručně je zadržím. Jacobson je šmejd. Jemu bych to jenom přál," ohradil se ten hluboký hlas. Patřil tomu nejvyššímu klukovi, ležérně opřenému o zábradlí.
Ne, to teda není, ty jeden mizernej parchante! měla jsem chuť zavolat. Neudělala jsem to. Už jsem se nadechovala a chystala se, že to tomu frájovi jako pěkně ujasním, když vtom mě zarazil výkřik. Byl to Roland. "Teď! Běž hned teď!"
V davu to zašumělo a já jsem se prodírala zpátky. Zabouchla jsem dveře pokoje a lehla si na postel. Věděla jsem, že zkoušet usnout by nemělo cenu. Takže jsem zvolila ověřenou taktiku. Tentokrát jsem ale ve tmě cítila zase něco zvláštního. Jako bych měla kolem sebe něco omotaného a postupně to mizelo. Divné bylo už to, že jsem něco cítila. Plně jsem si sebe uvědomovala. Byla jsem v prázdnotě...
A zase jsem se poskládala.
Procitla jsem a hleděla do svých vlastních, hnědých očí. Zamrkala jsem. Stála jsem uprostřed lesa a dívala se na svou dokonalou dvojnici. Lišila se jen výraznou pihou na tváři. Na sobě měla mentolové šaty s korzetem a prohlížela si mě se zvednutým obočím. A po její pravici stál Roland.
"Takže - to jsi ty?" zeptala jsem se nakonec.
Šedá přikývla. "Konečně stojíme tváří v tvář, Jacqueline. Přesně jak sis přála."
Její hlas zněl jinak než můj a úplně jinak, než jsem si představovala. Sladký jako med, ale přesto měl v sobě něco drsného a rozkazovačného. Něco, co vám nedovolí ji neposlechnout. Ale ona se nechovala jako by si chtěla všechno podmanit.
Vypadala dokonce pobavená. Mnou?
"Řekla bych, že nemáš tušení, jak je to vlastně všechno možné," konstatovala Šedá dřív, než jsem se zmohla na další otázku. "Nemám pravdu?"
Odevzdaně jsem souhlasila.
"Tak pojď, všechno ti povím cestou do Města."
"Proč ti říkají Šedá?" vyhrkla jsem znenadání. Moji dvojnici to zarazilo. Pak se smutně usmála.
"Víš, všechno začalo, když jsem byla ještě dítě. Malá holka, co věří tomu, co se jí nakuká," začala vyprávět s hořkostí v hlase. "Jednoho rána jsem šla do lesa sbírat borůvky, kus od našeho domu. Bezstarostně jsem si užívala krásný den, jenže pak se odnikud vynořil vyzáblý, plešatý muž s rezavou kůží. Vypadal hrozně, ale já se ho nebála. Zeptala jsem se ho, jestli nechce koláč, že máma zrovna peče a ty borůvky jí nesu k tomu. On na to, že koláč ho nezasytí, ale že mu můžu pomoct.
Souhlasila jsem. Od toho okamžiku jsem se s ním setkávala častěji. Radil mi, co mám dělat, a proto jsem se vydala do Města. Tam jsem se přidala k Divoženkám. Řekl mi, jak si vydělat peníze a jak se dostat do městské rady a tam prosadit stavbu Věže. Až do toho okamžiku jsem byla šťastná, nic mi nechybělo. Jenže jsem si nevšimla, že on se mění. Netušila jsem celou dobu, o co mu jde, nevěděla jsem, co je zač. Pak mi to došlo. Díky němu se ze mne stala bohatá, vážená občanka, ale nastal čas, abych na oplátku udělala, s čím jsem před lety souhlasila. Pomohla mu. Když byla Věž hotová, přišel první den tohoto systému. Ne mně, to jemu se podřídil svět. Ale mojí vinou."
Poslouchala jsem se zatajeným dechem a cítila ten pocit viny, který ji provází. Rozuměla jsem mu. Znala jsem ho.
Šedá pokračovala: "A potom, no oni tomu říkají Šedý den, to je den, kdy-"
"Kdy dá Město Lithosovi oběť. Všechno zšedne. Zažila jsem to, ale nebyla jsem přímo u toho. Byla jsem v lese."
"Ano. Lidskou oběť. Pamatuji si ten první. Nevěděli jsme, co se stane. Ale udělali jsme to. Báli jsme se. A to bylo ono. On se živí strachem. A ano, všechno zšedlo, z nejjasnějších barev byl rázem jen stín. I slunce pohaslo a nebe se zbarvilo do ruda. Ten den jsem ztratila přátele, jméno, sama sebe. Stala jsem se Šedou."
Najednou mi jí bylo líto. Tolik jsem se jí dřív bála, štítila, nenáviděla ji. Představovala jsem si ji jako hnusnou starou ženskou plnou zloby, která vládne démonům. Víc jsem se plést nemohla. Byla to holka jako já. Podvedená a ztracená.
"Jak se vlastně jmenuješ?"¨
"Lilia."
"A jak funguje to cestování?"
"Dost složitě. Sama to pořádně nechápu. Podstaty našich světů jsou naprosto rozdílné. Takže zatímco tvoje tělo existuje neustále ve stejné formě, moje tady bralo na sebe podobou duše, která ho zrovna obývala. Tebe nebo mne. To sice nebyl zase takový rozdíl..."
"No fajn. Ale stojíme tu vedle sebe. Jak je to možné?"
Lilia se zasmála. "Říkám, složité. A jak to dělá Roland, to už nechápu vůbec. Vždyť má v podstatě dvě těla."
Mrkla jsem na Rolanda. Ten jen rozpačitě pokrčil rameny.
"Dřív tě tohle nezajímalo, ne? Jen adrenalin a odreagování se."
Lilia měla pravdu. Neřešila jsem nic. Když jsem se začala něčím zabývat, ztratila jsem pocit spokojenosti. Vrhat se po hlavě do věcí, které nevím jak skončí, to mi vyhovovalo.
"Když jsme se vyměnily poprvé, bylo to proto, že tvoje i moje mysl byla roztříštěná. Obě jsme chtěly utéct pryč před svým trápením. Do jiných světů. Musím ti ale ještě něco říct. Tohle pouto, díky kterému jsi tady, bylo přerušeno právě tím, že jsme tu obě najednou. Když se teď vrátíš domů, nemůžeš se už vrátit sem."
Vracet se domů bylo to poslední, po čem jsem toužila. "Teď je ale na čase obnovit rovnováhu tohohle světa." Když jsem to řekla, připadala jsem si jako filmová hrdinka.
Před námi se už rýsovalo Město.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama