Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Mezi světy - 9. kapitola

2. července 2012 v 18:19 | Emily |  Mezi světy
Začaly prázdniny (konečně) a vypadá to, že i přes to příšerné horko a spalující slunce (které se svojí seversky bílou pletí upřímně nesnáším) budu pravděpodobně víc lítat po venku, než bych byla na blogu. No, nicméně, další kapitolka je zde...

9. kapitola
Všechno ve mně tomu vzdorovalo. Můj nejhorší strach byl pravda. Zase jsem brečela. Ze smutku, ale ještě víc ze zlosti. Měla jsem hrozný vztek. Bylo to jako nějaká nemoc, zabraňovalo mi to myslet. Rozlévalo se to i v té nejmenší cévě mého těla, úplně mě to pohltilo. Zlost ze zoufalství. Chtělo se mi křičet na celý svět, na všechny světy. Něco rozbít, zničit, někomu ublížit. Ale nic z toho by nestačilo. Na tohle byl jediný lék. Stát tváří v tvář s Šedou.
"Vypadala jako ty, ale hned jak jsem ji uviděl, věděl jsem, že to nejsi ty!" ujišťoval mě Roland zoufale. "Jacqueline!"
"Nemůžeš mě chápat. Protože to ani já sama nedokážu."
Čas jakoby se zastavil. Oba jsme mlčeli.

Pomalu jsem se uklidňovala. Svoje pocity jsem skryla hluboko do sebe. Jako vždycky. Byly nežádoucí. Čekaly. Polkla jsem a zamrkala. Poslední slzy už mi stekly na košili.
Seděla jsem na zemi a hlavou se mi honily zmatené myšlenky.
"Jak- teda, co říkala?" zeptala jsem se potom.
"Vlastně, jen jak uviděla Divoženky, tak se zatvářila překvapeně a vyhrkla: 'Vy?' To je celé," odpověděl.
"Tomu nevěřím."
"Byla hrozně zmatená. Jakoby se zrovna probrala ze spánku. Nevypadala nebezpečně. Spíš... nešťastně."
"Myslím, že se něco děje, Rolande. Se mnou a s ní. Stávají se věci, které se ještě nikdy předtím nestaly. Musím ji vidět, promluvit si s ní, z očí do očí. Proč ji všichni nenávidí?"
Roland se posadil zpátky vedle mne. Nedokázala jsem zvednout pohled od země.
"Vždyť to víš. Sama jsi viděla Šedý den, nebo ne?"
"Jo. Žádné barvy. I stromy vybledly. Ten den, kdy- ... Den obětování."
Roland přikývl. Najednou mi v hlavě něco sepnulo.
"Lithos neslouží jí, ona slouží jemu!"
Znovu přikývnutí. "Ona souhlasila s tímhle vším. A pak toho na ni prostě bylo moc. Skončilo to tím, že si tě vyhlédla. Byla jsi jí až moc podobná, myslí a dokonce i vzhledem. Bohužel to dopadlo jinak, než předpokládala."
"Chtěla utéct?"
"Dá se to tak říct. Slyšel jsem to všechno od lidí ve Městě, a taky i jiné věci, a tak jsem si ji představoval, no trochu jinak."
"Ale co se vlastně děje pokaždé, když se sem vrátí?"
"Prý bloumá Městem a zírá na Věž. Lidi s ní nemluví."
"Tak o co teda Divoženkám jde? Říkaly mi, že je nebezpečná a chce si všechno podmanit."
"Kdysi byla jednou z nás," ozvalo se. Zprava přišla dvojice Divoženek. "Jenomže potom odešla. Společenství Divoženek bylo odjakživa něco jako taková dívčí armáda. A najednou ta nejvlivnější uplatila městskou radu a dostala se do zastupitelstva. Aby nad městem stála Věž a ta zrůda nás měla všechny jako na dlani. Zradila nás všechny."
Takže pomsta.
Divoženky se otočily a chtěly odejít.
"Počkejte!" zastavila jsem je. "Proč mi nikdo nikdy neřekl, že jsem jí podobná?"
"Nebylo to podstatné."
***
Divoženky odešly neznámo kam a já s Rolandem jsme se dál prodírali lesem. Konečně jsme došli na místo. Les skončil a my se octli na poli. Tam, uprostřed, na malém kopečku stál strom. Starý, vysoký a košatý, s kmenem tak hrubým, že by jej těžko objalo pět lidí.
"Tak pod tím stromem jsem se poprvé probudil."
"Krásné místo," pochválila jsem a vzpomněla si na své vlastní první probuzení. Na mýtince, nad kterou se ochranářsky skláněly v kruhu stromy. Přímo uprostřed bitvy, les okolo hořel a z dálky se nesly výkřiky.
"Jak je to dlouho?" zeptala jsem se.
"Poprvé? To mi bylo kolik, osm nebo devět? Jo, tak nějak. Myslel jsem si, že je to sen. Jenže potom jsem začal přemýšlet a pochopil, že to bude trochu jinak. V té době se mi rozváděli rodiče a já hledal útočiště. A pak, jako zázrakem jsem se octnul tady.
Pojď." Chytil mě za ruku a vedl na kopec.
Posadili jsme se pod stromem a pak se na mne Roland otočil a zeptal se: "A co ty?"
Nadechla jsem se svěžího vzduchu. Byl nádherný den. Chtělo se mi skoro tančit. Roland mi to zkazil jedinou otázkou. Huso hloupá, mohlo tě napadnout, že když se ho na to zeptáš, zeptá se pak taky.
Nevím, co mě přimělo to udělat, ale svěřila jsem Rolandovi něco, co jsem neřekla ještě ani Veronice. Ani žádné z Divoženek.
"Umřel mi táta. Bylo to pro mě hrozně těžké a najednou už jsem nechtěla dělat nic. Po nějaké době se to spravilo, jenomže potom si máma přivedla svého nového přítele a já jí nedokázala odpustit. Flákala jsem školu a ona neuměla nic jiného, než po mně řvát. To, že ona se už se vším vyrovnala ovšem neznamenalo, že jsem v pohodě i já. Chtělo se mi utéct. Někam, kde nebudu muset myslet na svůj život. Vlastně jsem ráda, že jsem se sem dostala, a je mi jedno jak nebo proč."
Roland pokýval hlavou. "I já jsem byl vděčný za tu chvilku vlastního světa. Místo, kde nemusíš na nic myslet. Kde je všechno jenom..."
"Jenom sen. Takový, který ovládáš podle sebe."
"Přesně tak. Tohle je svět, který má jiná pravidla. Víš, vlastně jsem od určitého okamžiku přemýšlel o tom, proč tu jsem. Protože tohle není schovávačka na věčné časy."
"To já to věděla od začátku. Mám to tady dát do pořádku," usmála jsem se.
Poprvé jsem s někým mluvila o tátově smrti a o svých pocitech bez přetvářky. Zcela upřímně a beze strachu, že by mě snad nechápal. Rolandovi jsem důvěřovala.
"Napadlo mě, že důvod proč tu jsem je možná to, že ti mám pomoct."
"To bys sem necestoval od svých osmi let, ne?" ušklíbla jsem se.
Roland se zasmál. "Já nevím jak ty, ale je zvláštní, že jsme se nepotkali dřív. Copak jsi nebyla ve Městě i předtím?"
"To spíš ty ses mi vyhýbal," škádlila jsem ho. "Takových vzduchoplavců se po světě moc nepotuluje."
"Dám ti jednu radu, Jacqueline. Odpusť svojí matce. Jít dál je správné."
"No," vydechla jsem. Vzal mi vítr z plachet. Už zase jsem mu hleděla přímo do očí a váhala, co mu odpovědět. "Fajn," dokončila jsem slabě.
"Měli bychom se zase vrátit na chvíli, však víš, na intr," připomněl Roland. Souhlasila jsem. Lehli jsme si pod strom a usnuli.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama