Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Mezi světy - 8. kapitola

26. června 2012 v 16:29 | Emily |  Mezi světy
Omlouvám se, že mi to zase tak dlouho trvalo, než jsem přidala novou kapču. Snad si počtete :)

8. kapitola
V lese byla dosud tma, ale přes koruny stromů už začaly prosvítat první paprsky slunce. Vdechovala jsem svěží, vlhký lesní vzduch, který jsem vždycky milovala. Bylo tam ticho. Až moc velké. Větvičky, které nám občas křuply pod nohama, vytvářely nežádoucí rámus. Ani pták nezazpíval.
Roland se najednou zastavil. "Co to bylo?"
"Co bylo co? Nic jsem neslyšela."
"Ale já jo. A teď zase!"

Udělala jsem krok k Rolandovi. Nato se ze stínu stromů vynořilo asi deset Divoženek. Všechny na nás mířily hůlkami.
Roland tasil meč. Ani jsem si nevšimla, že ho u sebe má. Následovala jsem jeho příkladu.
Jedna z Divoženek sklonila hůlku a postoupila k nám. Měla světlé medové vlasy a v modrozelené oči. Její vykrajované rty byly sevřené do přísného výrazu. Obrátila svoji pozornost na mne a promluvila: "Nesplnila jsi, co jsi slíbila!" Viktoriin panovačný tón byl proti tomuhle slabý odvar.
"Poslaly byste mě klidně na smrt, jen abyste dostaly, co chcete. Já jsem Poutnice, já jdu, kam se mi zlíbí!"
Divoženka se na mne vážně dívala.
"Já už pro vás nepracuju."
"Jsi-li opravdu Poutnice, pak to dokaž," vmetla mi přímo do obličeje. Vsadila na mou vznětlivost.
"Tak dobře, vaše volba," pokrčila jsem rameny a začala se soustředit. Zase se mi svět rozkouskoval před očima. A tehdy poprvé za celou dobu, jsem v bytí mezi existencemi, v neurčité hmotě, možná spíš v prázdnotě, něco cítila. Dotek.
Z vyprávění Divoženek jsem věděla, že Šedá hrozně toužila podívat se na Druhou stranu. Jenže sama sebe uvrhla do pasti, protože jsem cestování ovládala já. Viktorie mi řekla, že když jsem se vrátila, zmizela jsem a na mém místě se objevila Šedá. Nikdy jsem nepochopila, proč s ní něco neudělají. K čemu jim jsem dobrá?
Prý jen já jediná jim můžu pomoct.
Došlo mi, že se ve mně něco mění. A napadlo mě, že to nebude nic dobrého. Ten dotek byla ona. Šedá.
Otevřela jsem oči ve svém pokoji na intru. Luci ležela v posteli a kolem byla tma. Představovala jsem si, jak se teď asi tváří Divoženky, když se před nimi objevila ta, proti které spřádají plány. Vůbec se nestaraly o mne. Bylo jim jedno, že bych umřela. Zřejmě jim šlo jenom o to, aby se zbavily Šedé a Lithose a nejspíš by pak vládly samy. Jeden život byl nicotný v porovnání se světem. Ale byl to můj život.
Počkala jsem třicet sekund. Netušila jsem, kolik času zatím uběhlo v Nessii, ale považovala jsem i půl minuty za dostatečně dlouhou dobu na setkání Divoženek s Šedou.
Přenesla jsem se do Nessie zpátky. Zase jsem stála v lese a kolem stály Divoženky. Asi uběhlo víc než třicet sekund, ale určitě ne o moc.
Divoženky schovaly hůlky a teď už jen pokyvovaly hlavami. Podívala jsem se na Rolanda. Fascinovaně na mne zíral.
"Tak co, už mi věříte?" zeptala jsem se. "A svůj slib splním."
Vedoucí Divoženka si mě naposledy změřila pohledem. "Věříme ti. Ale tohle bylo nebezpečné. Bude jí to hodně podezřelé."
"Necháte nás projít?"
Zástup se rozestoupil. Roland a já jsme postupovali hlouběji do lesa. Ani jeden z nás nepromluvil. Zajímalo mě, na co myslí. Šedou viděl poprvé v životě, řekla bych.
Došli jsme k řece. Vesele si šuměla a přeskakovala kameny, byla čistá a zpěněná. Přímo lákala ke koupeli.
"Takovouhle druhou stranu? Druhou stranu řeky? No, to bylo teda přehnaně honosné označení, nemyslíš?" poškádlila jsem ho.
Roland neodpověděl a v místě, kde byla voda nejmělčí, se vydal ke druhému břehu. Šla jsem hned za ním. Voda nám sahala stěží po pás.
Tak moc jsem chtěla vědět, co se mu honí hlavou!
Druhý břeh řeky byl kamenitý a vyšší, takže se na něj Roland nejdřív vyškrábal sám, a pak mi podal ruku a pomohl nahoru. Sotva jsem zase došlápla na pevnou zem, zpříma jsem se mu zahleděla do očí.
Ani jeden z nás neuhnul. Až teď jsem v jeho očích zahlédla něco, co mě zarazilo. Něco, co tam bylo pravděpodobně celou dobu. Smutek, bolest a utrpení, skryté za vyrovnanou slupkou. Za obrazem toho příjemného kluka, který nemá čím se trápit. Prostě to tam bylo napsané. Stála jsem jako socha. Už dávno tu nebyl jen tak "šťastný bez příčiny" jako i já.
"Promiň," řekl zničehonic Roland.
Sklopil zrak a prohrábl si vlasy. Tohle dělal často. Vzpomínám si, že jsem někde četla, že to znamená nejistotu.
"Za co se omlouváš?" nechápala jsem.
"Za to, co jsem ti předtím řekl. To, že jsi prokletá. Je mi to líto. Nemůžeš za to. A chápu to, jaké to je. Ta nejistota. Nevědět, co ona dělá tam, když ty jsi tady. Ale stejně tomu nemůžu rozumět. Omlouvám se. Jsem pitomec."
Čekala jsem něco trochu jiného. Zaskočil mě.
Tohle jsem nepotřebovala slyšet. Přinutil mě nad tím přemýšlet. Sice jsem to všechno věděla, ale dokud jsem to takhle neslyšela od někoho jiného, tak jsem si to vlastně nepřipouštěla. Přemýšlela jsem o tom jinak. I ta urážka byla lepší než soucit. Protože tím mi jen ukázal, jak jsem bezmocná. Najednou se mi vybavily všechny ty pocity, pochybnosti, které jsem časem zavrhla, strach, který jsem přestala vnímat.
Vybavila jsem si jednu chvíli, když jsem měla pocit, že mě ovládá. Tehdy se mi zdálo, že mi někdo nutí dělat věci, které nechci. Nechtěla jsem s mít nic společného. Bála jsem se. Bála jsem se, že s ní mám společného víc, než o čem vím.
Sedla jsem si do mechu a hlavu spustila do dlaní. Nemohl za to. Nemohl to tušit.
Ani jsem nevěděla jak, a do očí mi vhrkly slzy.
Roland se k mně přikrčil a sedl si vedle. Objal mě kolem ramen. "No tak, to bude v pohodě. Věř mi," utěšoval mě.
"Znáš mě, jako já sama. Víš, čeho se bojím, co cítím. Už když jsem za tebou byla poprvé, věděl jsi, kdo jsem, jaká jsem a dokonce i to o mojí dýce - to jsem ani já netušila. Jak to děláš?" vzlykala jsem.
Roland mě k sobě pevně přitisknul. Voněl po vanilce.
Vzhlédla jsem k němu. Povzbudivě se usmál a utřel mi slzy.
"Nebylo tak těžké uhodnout, kdo jsi, po chvíli rozhovoru. A kromě toho - umím lidi odhadnout."
"Chovám se hloupě."
"Ani omylem. Je toho na tebe moc."
"Jaká je?" otázala jsem se najednou. Roland překvapeně zamrkal. "Ona? Teda, myslíš Šedou, že?"
"Hm," přikývla jsem. S očekáváním ale i se strachem jsem nastavila uši.
"Opravdu to chceš slyšet?" pochyboval.
"Samozřejmě!"
"Ona, no," začal opatrně, "je trochu, ehm..."
"No tak, Rolande! Mluv!"
"Ne, já nemůžu!" řekl rázně a vstal. Poodešel k blízkému stromu a chytil se za hlavu.
"Zeptej se na něco jiného. Měla bys mi věřit, že to nechceš slyšet. Když tě teda znám."
"Já to chci slyšet," naléhala jsem. Zvědavost byla větší než obavy. Roland se obrátil ke mně. Kousal si spodní ret a pohrával si s prsty. Nedokázal se uklidnit.
"Byla jako ty," vyslovil nakonec.
Ne. Kraťoučké slovo. Najednou mi pulzovalo v těle.
To nemůže být pravda! Nesmí být! Jak- "jako ona"?
Já nejsem Ona.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Any :) Any :) | Web | 26. června 2012 v 16:32 | Reagovat

To je pěkné moc.

2 Filip Filip | Web | 26. června 2012 v 16:33 | Reagovat

Překvapení: http://goo.gl/WuMTk

3 Emily Emily | Web | 26. června 2012 v 16:36 | Reagovat

[1]: Díky :)

4 kacenqa-kacisek-kaculik kacenqa-kacisek-kaculik | Web | 26. června 2012 v 17:00 | Reagovat

Nádherné :)

5 Emily Emily | Web | 26. června 2012 v 17:04 | Reagovat

[4]: Děkuji :)

6 Knihofil18 Knihofil18 | E-mail | Web | 26. června 2012 v 19:16 | Reagovat

Naozaj krásna kapitola. :) Vďaka za to, že si mi napísala na blog. :) :) Píšeš nádherne. :)

7 Emily Emily | Web | 26. června 2012 v 20:47 | Reagovat

[6]: Moc děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama