Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Mezi světy - 7. kapitola

19. června 2012 v 19:40 | Emily |  Mezi světy
Táák, dopsala jsem novou kapču. Uznávám, na to, že je po docela dlouhé době, je trochu krátká, ale brzo přidám i osmou část. Doufám, že se bude líbit :)

7. kapitola
Létající stromy rostly jen na naší straně lávky. Tiše jako myška jsem utíkala na druhý břeh a snažila se nemyslet na tu nicotu pode mnou. Za dne to vlastně byla mléčná mlha, která skrývala kořeny létajících stromů a také nekonečnou propast. Viktorie mi řekla, že kdybych tam spadla, padala bych navěky. To mi samozřejmě přišlo jako hloupost, ale když jsem tam jednou hodila z legrace kámen, čekala jsem čtyři hodiny s napjatým sluchem. Nic. Z propasti nevycházel žádný zvuk. Od té doby jsem po lávkách přecházela jen velice nerada a s největší opatrností.

Tentokrát jsem běžela, protože čas taky rád utíká. Ovšem určitě ne tak rychle jako ten Lenardský špion, kterému jsem byla v patách.
V neznámém prostředí, kterým pro mne hluboký jehličnatý les na konci lávky byl, mě přepadala zvláštní nejistota. Rozhlížela jsem se, vytáhla pistoli s dlouhou hlavní a natáhla kohoutek. Křupnutí větvičky útočníka prozradilo, ale pro mne už bylo pozdě. Otočila jsem se mu přímo do rány. Ještě jsem zahlédla zrzavé vlasy, když mě do krku zasáhl červený blesk z jeho skleněné hůlky. Spadla jsem na záda do hromady klestí.
"Sbohem," zaslechla jsem. Nejspíš to říkal sám sobě.
Přestože jsem měla zamlžené vidění, napřáhla jsem paži s pistolí a zmáčkla spoušť. Slyšela jsem jak dopadl na zem.
Ani jsem mu neviděla do tváře. Možná to tak bylo líp. Třeba by mě strašila do konce života.
Ale úkol jsem splnila. Jako vždy...
***
"Na konci chodby, dveře vpravo. To najdeš."
"Dík."
Vyšla jsem na chodbu a po pár krocích ztuhla. Je to vůbec možné?
Na konci chodby stál Roland. Čechral si svoje blonďaté vlasy a jiskřivě konverzoval se skupinou pěti lidí. Neviděl mě. Nechtělo se mi jít blíž. Jenže stát tu ani se zase hned vrátit do pokoje taky ne. Váhala jsem moc dlouho. Už si mě všiml. Náhodou mu pohled zaletěl až ke mně. Okamžitě něco řekl svým kámošům a strojeně se zasmál. Kámoši se rozešli do pokojů a Roland mi šel naproti. I já mu vyšla vstříc.
"Máme my to na sebe ale štěstí," oslovil mě se šibalským úsměvem.
"Mám pocit, že na tom něco bude. Koukám, že už nejste v železech."
"Ani vy." Teprve teď mi došlo, jak hloupě zní náš rozhovor.
"Proč si vykáme?"
"Vy jste s tím začala."
Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. "Pojďme si tykat."
"Okej. Tak, co tu děláš?"
"Co myslíš?"
"Myslím, že to tu budeš mít těžké."
"Jak to, že-"
"Že si takhle cestuju, jak se mi zlíbí?"
"Jo."
"Je to jednoduché. Když jsem tady, tam spím, když spím tady, jsem tam."
"Aha."
Otevřely se dveře jednoho pokoje. "Tak víš co? V devět, jo?" Přikývla jsem a Roland zmizel v otevřených dveřích.
Vrátila jsem se o svého pokoje. Luci si mě změřila pohledem. "Byla´s na tom záchodě nějak dlouho," konstatovala. "A taky jsem tě slyšela na chodbě."
"Někoho jsem potkala. Známého."
"Ty tu někoho znáš?" divila se Luci.
"Jo. Znáš toho blonďáka z pokoje hned u schodů? Toho-"
"Rolanda?" přerušila mě Luci. "Kde jsi ho potkala? To je ten nejhorší týpek na téhle škole."
"Potkala jsem ho, no, na policejní stanici," přiznala jsem.
"Tak to se nedivím."
"Co je na něm tak hrozného?" vyzvídala jsem.
Luci zakroutila hlavou, jako že není možné, že ho ještě nemám dokonale přečteného.
"Jednak má příšerný jméno a kámoše, a jeho chování? To je na celou knihu. Za poslední měsíc toho stihl víc, než většina lidí za celý život. Protože utekl. Idiot."
Každý máme svoje Rolande. Kdo by to do toho gentlemana se vzducholodí kdy řekl?
S Luci jsme si chvíli povídaly a čas sletěl, až už bylo půl deváté. Řekla jsem jí, že mám narušený spánkový cyklus, a že musím chodit brzo spát a podobné kecy. Všechno zbaštila. Za deset minut devět jsem už ležela v tmavém pokoji a chystala se usnout. Převalovala jsem se, počítala ovečky a vyzkoušela všemožné metody na usnutí. Nic. Nakonec jsem to udělala postaru.
Otevřela jsem oči v Nessii, na palubě Rolandovy vzducholodi. Byla noc, svítily hvězdy a srpek měsíce. Pod lodí teď byla poušť a v dálce se vypínal hřeben hor.
"Krásná noc, že ano?" ozvalo se vedle mne.
"To jo."
"Brzy budeme na místě," oznámil mi Roland.
"Kde? Říkal jsi, že se chystáš na Druhou stranu."
"Čeho? To jsem neřekl." Chvíli se odmlčel. Pak pokračoval. "Hledám sám sebe, Jacqueline. Ty bys to měla chápat nejlíp, jaké to je."
"Chápu to. Víc než si myslíš. Vím jaké to je, nevědět, kam patříš, kam směřuješ. Proč se dějí všechny věci. Ale pořád nevím, kam míříme."
"Možná přímo do pasti."
"Už mě nebaví tyhle neurčité hádankové odpovědi. Kam letíme?"
Roland zakroutil hlavou. "Na místo, kde jsem se poprvé probudil."
***
Už se začalo rozednívat, když dal Roland povel k přistání.
"Pojď se mnou, jestli chceš," nabídl mi Roland.
"Dobře. Zajímá mě to."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bigfoot Bigfoot | Web | 19. června 2012 v 19:44 | Reagovat

to je nádherný!!! taky se pokouo ani zdaleka tak dobře jako tobě, obdivuju tě :)

2 lost13emily lost13emily | 19. června 2012 v 19:48 | Reagovat

[1]: Děkuju moc :)

3 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 19. června 2012 v 20:32 | Reagovat

Wau, poklona. Naozaj máš talent na písanie. :) Teším sa na ďalšiu kapitolu! Vadilo by ti, keby som si ťa dala do obľúbených odkazov? :) A, prosím, ozveš sa mi, keď napíšeš ďalšiu kapitolu? :)

4 lost13emily lost13emily | 20. června 2012 v 20:16 | Reagovat

[3]: Moc díky! Co se týče oblíbených odkazů budu jen ráda ;) a určitě dám vědět, až bude další kapitola :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama