Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Mezi světy - 6. kapitola

11. června 2012 v 20:00 | Emily |  Mezi světy
Konečně jsem si po dlouhé době našla čas na psaní a tak je tu pokračování! Tak snad se bude líbit....
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

6.kapitola
Nevšímala jsem si ostatních, pohledem jsem visela na přibližující se Věži. Náhle jsem se rozklepala. Já mám strach? To už tu dlouho nebylo.
Přišel ke mně Roland. "No, jestli neumíte létat, budete to mít těžké, slečno Jacqueline."
"Jednou se mi to podařilo. Úplně náhodou, když jsem se chtěla vrátit, tak jsem nejdřív vyletěla nahoru," svěřila jsem se. Nevím, co mě k tomu přimělo.
"Tady je možné cokoliv. Věřte tomu a dokážete to."
Takovéhle věty a starostlivost od někoho, kdo o mně před chvílí řekl, že jsem prokletá?
Roland se usmál, ale jen tak napůl, a na chvíli. Jestli mě chtěl povzbudit, moc to nepomohlo.
"Až vám řeknu, vyskočíte."
"A dole se rozplácnu." Roland neodpověděl.

Věž už byla na dosah. Takhle byla mnohem větší, než jsem si představovala. A mnohem vyšší. Postavila jsem se na zábradlí a chytila se lana.
"Teď!" zavolal Roland. Dokážu to...
Pustila jsem se.
A nepadala. Unášel mě vítr. Připadala jsem si jako kdyby mě měl někdo na provázku. Jako když pouštíte draka. Neměla jsem potuchy co dělám. Najednou jsem vůbec neovládala svoje pohyby. Nic jsem neslyšela. Vítr mě nesl dál, až k Věži.
Až k plošině. Strach mi sevřel žaludek. Najednou jsem chtěla raději spadnout dolů.
Konečně jsem začala dostávat sama sebe pod kontrolu. Jenže pozdě. Už jsem byla přímo u Lithose. Dřepěl tam, démon bez tváře. S šedorezavou kůží, dvě žluté oči a místo nosu a úst jen dvě škvíry. Než jsem stačila cokoliv udělat, ozval se hrozivý skřek. Nenesl se vzduchem, od něj ke mně, ale rozezněl se přímo ve mně. Všechny svaly v těle se mi stáhly v křeči. Chtěla jsem bolestí vykřiknout, ale nešlo to. Zase mi přeběhl mráz po zádech. Tentokrát to ovšem nebylo jako vždycky. Jakoby mě zezadu objaly ledové pařáty, zabodly se mi do plic a pokoušely se mě roztrhnout napůl. Poryv větru mi odnesl poslední kyslík a já už padala dolů.
Umřu. Zasloužím si to, za svoji hloupost.
Svištění větru, vyděšené hlasy. A pak jen náraz.
***
"Jacqueline! Probuďte se! Prosím! Otevřete oči! Ne! Nejste mrtvá! Já vím, že nejste!"
Ta slova se ke mně přibližovala, nejdřív zněla slabě, pak silněji. Skládala jsem svou mysl dohromady jako puzzle.
Otevřela jsem oči. Ležela jsem na zádech a nade mnou se skláněl Roland a několik dalších z posádky. Překvapeně uskočil, když jsem se pokusila vstát. Šlo to těžko. Hlava mi třeštila a celé tělo jsem měla v jednom ohni. Hlavně záda a pravé rameno. S Rolandovou pomocí jsem se posadila na bednu. Sáhla jsem si na záda a ohmatávala rozbolavělé kosti a svaly. Nemyslím si, že mám něco zlomeného. Pak jsem pohlédla na svoji ruku. Byla celá od krve.
"Jak se cítíte?" otázal se Roland starostlivě.
"Už bylo i líp. Co se stalo?"
"Spadla jste zpátky přímo na naši loď. Měla jste neuvěřitelné štěstí."
Roland stále vypadal překvapeně. A trochu nervózně.
Rozhlédla jsem se kolem. Prolétali jsme pod mraky, ale i tak vysoko. Dole pod námi se rozkládala nádherná krajina. Hory, vypínající se do mraků, nahoře zasněžené, husté lesy, a obrovské jezero, třpytící se mezi kopci. Kam až jsem dohlédla, byla čistá příroda.
Roland se naklonil doprava vytáhl jakési zakrvácené kusy dřeva a kovu.
"Moje kuše?" Bylo mi skoro do breku. Svých zbraní jsem si cenila nadevše.
"Vaše kuše," promluvil Roland, "vás málem stála život."
"Ale jen málem."
Roland pokrčil rameny a mávnul na jednoho chlapíka v tmavém plášti. Ten mi přinesl vodu. Voda byla chladivá a svěží, stejně jako okolní vzduch, který plnil moje plíce. Takhle voní svoboda.
"Kde to jsme?"
"Daleko od Města," odvětil Roland. Bylo mu jasné, že teď víc slyšet nepotřebuju. "A teď byste se měla prospat."
"To já nedělám," odporovala jsem.
"Nespíte?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Nikdy. No, nebo téměř nikdy. Ona spí za mne. Když spí, i já mám energii."
Nechtěla jsem říct Šedá, protože kolem bylo i plno jiných mužů z posádky. Roland byl zase překvapený. Myslel si snad, že o mně ví všechno? To sotva.
"Zkuste to," navrhl a odešel.
Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat rozbolavělá záda. Opřela jsem se opatrně
o zábradlí. Vítr si pohrával s mými vlasy a ukolébal mě ke spánku. Ve skutečnosti spíš k bdělosti.
Byla jsem v autě. Vedle mne seděla Veronika a vepředu máma s Arturem.
Netoužila jsem po návratu do tohohle světa. Ale aspoň mě tady nebolelo celé tělo.
"Co se zase stalo?" obrátila jsem se na Veroniku.
"Jak to mám vědět? Od rána jsi byla uražená, že musíš na intr a pak si usnula v autě. Nic si nevyváděla. Teda- ona, nebo...to je jedno."
"Aspoň že tak. Ale vždyť- no nic."
Veronika zakoulela očima. Byla zvyklá na tyhle naše rozhovory. Pamatuju si, jak jsem se jí svěřila. Nejdřív si myslela, že jsem blázen. Potom jí to ale časem docvaklo.
Auto zastavilo.
Před obrovským komplexem obdélníkových budov.Brána za námi se zavřela. Perfektní. Jako vězení. Jak budu chodit nakupovat? Ne, že by zrovna tohle bylo to nejdůležitější pod sluncem. A zrovna teď.
Vystoupila jsem a pobrala kufry. To toho opravdu tolik potřebuju? V Nessii mi na všechno vždycky stačil jeden batoh.
"Tak se rozloučíme, ne?" řekla Veronika.
Objala jsem ji a pohladila po jejích jemných světlých vlasech. "Opatruj se." Pak jsem se otočila k Arturovi. "Měj se. A pozvi mě na svatbu."
Máma se zamračila. "Odvedu tě k ředitelce. Pak už tu budeš sama za sebe." Jak řekla, tak udělala.
Zaklepala na kancelář a domluvila s ředitelkou, starší, ale neméně energickou dámou, další podrobnosti. Potom mě políbila na čelo a rozloučily jsme se. Minimum emocí, jako kdyby ani nebyla moje matka. Její pohled mi ale dával jasně najevo, že mi věří. Ředitelka mi popřála hodně štěstí a řekla mi číslo mého pokoje i to, jak se tam dostanu.
***
Pokoj byl docela prostorný, dvě postele, dva stoly, skříň a police. Světlé lino a citrónově vymalované stěny způsobovaly, že působil chladně. Na posteli u okna seděla černovlasá holka se sluchátky na uších. Na sobě měla jenom dlouhé khaki tričko se stromy, které bylo spíš jako šaty, a bílé podkolenky. Pohupovala se do rytmu nějaké písničky a nejspíš si mě ani nevšimla.
"Ehm, ahoj," pozdravila jsem ji. Moje nová spolubydlící se otočila. Přátelsky se usmála a kývla. "Čauky. Jsem Luci."
"Jacqueline."
Položila jsem zavazadla a lehla si na svou postel. Mnohem raději bych měla tu u okna, ale spokojila jsem se s tou u stěny. Koneckonců, nemám si co vybírat, ne?
"Problémová, nebo se tě jen potřebovali zbavit?" otázala se Luci věcně.
"Asi obojí," odpověděla jsem. "Kde jsou tu záchody?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alex Alex | E-mail | Web | 11. června 2012 v 20:06 | Reagovat

Pěkné♥

2 Emily Emily | Web | 12. června 2012 v 17:28 | Reagovat

[1]: Díky :)

3 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 19. června 2012 v 20:30 | Reagovat

Skvelá kapitola. :) Idem sa vrhnúť na ďalšiu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama