Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Mezi světy - 5. kapitola

31. května 2012 v 17:20 | Emily |  Mezi světy
Udělala jsem si čas a dokončila další kapitolu. Tak snad se vám bude líbit :)

5. kapitola
Podívala sem se do zrcadla. Stejnokroj Divoženek byl slušivý a vcelku příjemný, ale na tohle se hodilo něco jiného. Otevřela jsem skříň a vytáhla béžové kalhoty, bílou košili a hnědou vestu.
Najednou někdo zaklepal.
"Dále."
Ve dveřích stála Viktorie.

"Klidně si to vezmi," kývla směrem k oblečení. "Tak aspoň nebudeš tak nápadná. Jinak, tohle se ti může hodit." Podala mi moji výzbroj. Meč, dýka, kuše s šípy a pistole. Už je to dlouho, co jsem je používala. Ne, vlastně ani ne. Jen se mi to zdá jako věčnost. Jako kdyby najednou existovala zeď mezi současností a tím, co bývalo dřív.
"Díky. Takhle ovšem budu nápadná," odtušila jsem.
"Není zač, jsou tvoje. A co se týče nápadnosti - to hoď za hlavu," mávla rukou.
Vzala jsem si zbraně a prohlédla je. "Jak jsem k nim vlastně přišla? Už si nevzpomínám."
Viktoria se zasmála. "Přišly s tebou. Když jsme tě našly, měla jsi je u sebe. Zvláštní, ne?"
"To jo," souhlasila jsem. "Budu potřebovat ještě něco?"
"Těžko říct. Budeš první, kdo se o něco takového pokusí."
"A možná i poslední."
***
Když jsem procházela městem ověnčená zbraněmi, nevyhnula jsem se jedinému zvědavému pohledu. Slunce stále nezadržitelně stoupalo a já přidala do kroku.
Na louce, kde kotvila Rolandova vzducholoď, bylo několik dalších lidí, samí mladí muži. Roland jim pomáhal naložit zavazadla na palubu.
Když si mě všiml, hlasitě mě pozdravil: "Dobré ráno, slečno Jacqueline!"
"Dobré ráno. Máte ještě místo na palubě? Rozhodla jsem se, že bych ráda jela také."
"Žádný problém. Máte nějaká zavazadla?"
"Jen to, co mám po kapsách," odvětila jsem.
Roland mi podal ruku a pomohl nahoru po provazovém žebříku nahoru do vzducholodi. "Jsem rád, že jedete," řekl pak tiše.
"Vy už jste tam někdy byl? Na Druhé straně?" zeptala jsem se. Roland s tou otázkou nejspíš počítal. A já jsem zase měla jasno v tom, co odpoví. Víceméně.
"Ne se vzducholodí."
"Myslela jsem, že jsem jediná, kdo to umí."
Roland se pobaveně usmál. "Že jste jediná? Tak vidíte," ztišil hlas. "já jsem taky Poutník. Ale nejsem prokletý jako, s dovolením, vy slečno."
Otevřela jsem pusu a hned ji zase zavřela. Zalapala jsem po dechu. Ten sprosťák!
Doufám, že to nikdo neslyšel.
V Nessii jsou kletby jako nějaká hnusná nemoc. Všichni se od vás drží na sto honů.
Roland naklonil hlavu a pak odešel.
Sedla jsem si na sud u kraje paluby. Bídák namyšlený. Že jsem sem lezla.
Ruka mi sklouzla na jílec meče.
Ne, ovládej se, napomenula jsem se v duchu.
Z kapsy jsem vytáhla jablko. Nevěděla jsem co dělat jiného, tak jsem spořádala své jediné jídlo. Ale musela jsem se uklidnit.
Nemůžu za to, že jsem Poutnice jenom kvůli Šedé. Proto, že dostala chuť podívat se na Druhou stranu. Lidi berou většinou něco takového jako prokletí. Divoženky ne. Jediná výhoda je, že cestování ovládám já, ne ona.
Z dálky jsem pozorovala Rolanda. Bavil se s jiným klukem a hlasitě se smál. Tady je asi šťastný... jako kdysi já.
Potřebovala jsem tehdy utéct od bolesti a Šedá mi to umožnila. Ale i v jiném světě jsem nakonec spadla do reality. Určitě je šťastnější, než kdyby měl někde vězet v poutech.
Vstala jsem a šla za ním. Ten druhý odešel. To byla šance.
"Promiňte, měla bych zvláštní přání."
Roland se mi podíval do očí. Teď už jsem nemrkla. Ani on.
"Jen mluvte," vybídl mě.
"Slyšela jsem, že jste jediný, kdo by se nebál přiblížit Věži. Mohl byste mě tam vysadit."
Tohle nečekal. Věčný šibalský úsměv se mu rázem vytratil z tváře. Podíval se na obě strany a naklonil se ke mně blíž.
"Ve vašem osobním zájmu, ne. Tušil jsem, že byste chtěl udělat to, o co vás Divoženky žádají, ale věřte mi! Nemáte žádnou šanci uspět!"
"Co vy o tom víte?" Možná bych neměla být tak drzá.
"Vím, co ta stvůra dokáže s normálními lidmi. A vy nejste normální! Zabije vás to!"
Roland mě vyděsil. Sám vypadal klidný, ale jeho oči těkaly tam a zpátky.
"Tak co mám dělat? Nechat to být? Vrátit se domů?" To tak.
"Víte, slyšel jsem, že podle Divoženek bylo předpovězeno, že se tohle všechno stane. A že Lithose nezabije žádná zbraň."
"Nesmysl. Něco musí existovat!"
"No říká se, že existuje. Kouzelná dýka, která ho může zabít. A je," Roland se zhluboka nedechl, "je to ta vaše," dokončil rychle a otočil se. Odkráčel na druhou stranu. Rukou si prohrábl blonďaté vlasy a opřel se o zábradlí. Prohlédla jsem si svoji dýku. Malá, na první pohled obyčejná.
Zaváhala jsem. Mám jít za ním?
Šla jsem. "Jestli je to moje dýka, pak to dokážu," řekla jsem mu odhodlaně. Roland se otočil a prohlédl si mě. Nechtěl, abych to dělala. Viděla jsem mu to na očích.
"Když tedy chcete," promluvil nakonec, "pak vás mohu vysadit u Věže. Ne úplně u ní, nemohu riskovat svoji posádku. Prý umíte létat."
"Hloupost. Létají ptáci a vzducholodě, ne Poutnice."
Roland pokrčil rameny a dal pokyn k vzletu. Už jsem nemohla couvnout. Vzducholoď se vznesla do vzduchu k modrému nebi. Vzhůru do oblak, které protíná Věž.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 19. června 2012 v 20:28 | Reagovat

Dokonalá kapitola. :) Máš na písanie naozaj talent. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama