Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Mezi světy - 3. kapitola

21. května 2012 v 17:19 | Emily |  Mezi světy
Takže- pokračování je tady.. Doufám, že se bude líbit.

3. kapitola
Otevřela jsem oči. A zase je hned zavřela. To, co jsem viděla, se mi totiž ani trochu nezamlouvalo. Přiměla jsem se zase je otevřít. To není možné!
Byla jsem v autě. V policejním autě. Sakra.
Do těla se mi vrátily všechny smysly a pocity. Pocit pout na rukou nebyl zrovna příjemný. V hlavě se mi honily ty nejčernější scénáře, co mohla Šedá udělat. Tohle se nemělo stát.
Vepředu v autě seděli dva policajti jako z nějakého seriálu, jeden hubený a vysoký, druhý malý a tlustý. Hubený řídil a tlustý jedl sendvič.
Tihle že mě sebrali?

Zastavili jsme. Malá policejní stanice u nás ve městě, no tady by asi nevezli vražedkyni. Aspoň nějaká útěcha.
Rozhodla jsem se neklást odpor a spolupracovat. Do té míry, do které budu schopná. A jelikož se nechci dostat do blázince, nepřipadá mi výmluva o jiných světech jako vhodné řešení, a že mám amnézii mi asi taky neuvěří, takže to bude míra velice malá.
Hubený policajt mě vytáhl z auta a vedl mě dovnitř.
Spíš to tu vypadá jak sekretariát, pomyslela jsem si.
Posadil mě na lavičku vedle jakéhosi páchnoucího ožraly. Ten naštěstí nebyl při vědomí, takže jsem měla klid na přemýšlení. Proč se děje tolik divných věcí a teď ještě tohle!
Dívala jsem se kolem. Nic mě nezaujalo. Až na- moment!
Z druhé chodby vyváděl jeden polda hubeného blonďatého kluka. Blonďák držel hlavu skloněnou. Na sobě měl koženou bundu, roztrhané džíny a boty conversky.
Když ho vedli kolem mne, zvedl hlavu. Šedé oči mě znovu celou probodly.
Roland?!
Celé tělo se vzepřelo mojí kontrole. Srdce mi bilo tak rychle, že jsem se ani nedivila, že skoro nemůžu zklidnit dech a celá se klepu a mráz mi běhá po zádech.
Smutně sklopil zrak k podlaze.
Chtěla jsem na něho zavolat, ale všechno mi uvázlo v hrdle. Ani hláska. Vůbec nic. Jako v těch snech, kdy se něco děje a vy se můžete zachránit, když zavoláte o pomoc. Jenže v ten okamžik zrovna ne a ne ten křik přijít.
Rolande! volalo celé moje já. Ale jen v duchu.
Výhled na Rolanda mizejícího v dáli mi zastoupil ten tlustý policajt.
"Je tu tvoje rodina," řekl. Skoro posměšně, jakoby se bavil cizím neštěstím.
Vstala jsem a měla sto chutí rozervat pouta a běžet za Rolandem. Chtěla jsem se vrátit do Nessie. Ale bylo třeba zjistit, co se tu děje.
Zavedli měno kanceláře a tam stála máma a Veronika. Artur byl stoprocentně v práci. Jeho nejlepší vlastnost - workoholismus.
Ale teď to bylo fuk.
"Mami, já-"
"Neříkej nic, Jacqueline. Tohle byla poslední kapka. Všechno předtím jsem dokázala ještě tolerovat, ale tohle už je příliš. Nikdy, ale opravdu nikdy, bych si nedokázala představit, že uděláš něco takového. Ukrást a nabourat takové drahé auto! Umíš si vůbec představit, co to je za peníze? Tak umíš?!"
Šedá umí řídit auto?
"Už jsem se rozhodla. Půjdeš do internátní školy. Tam si tě pohlídají. Ředitelka je moje známá, takže nastupuješ už pozítří. Ber to jako gesto dobré vůle. Budeš mít šanci se naučit být zodpovědnější a samostatnější. Možná, že když budeš dál od věcí, které tě nutí tohle dělat, bude zase fajn."
Přímo jako kdyby říkala: Vím, že to děláš mně na zlost.
"Ale jestli se tvoje chování nezmění k lepšímu, už o tvém trestu nerozhodnu já."
"Mami, já jsem nechtěla. Omlouvám se! Ale já za to nemůžu!"
Máma zkřivila obličej. "A kdo asi? Je mi líto, ale jinak, jinak to asi nepůjde. Moje trpělivost není nekonečná a peněženka bezedná. Kromě toho..."
Veronika se na mne povzbudivě usmála. To dáš, říkal její úsměv.
"Dobře," řekla jsem. Na mámině tváři se objevilo překvapení. Šedá se vyznamenala, ale určitě by nikdy nesouhlasila s internátní školou. "Jak chceš, mami."
Máma na mne šokovaně zírala. Zakroutila hlavou a odešla. Mě posadili zpátky na lavici. Zahlídala jsem do té druhé chodby, jestli se Roland znova neobjeví, ale nic.
Pak přišel hubený policajt, sundal mi pouta a prohodil nějakou nemístnou poznámku, a máma mi řekla, že mám jít do auta.
Cestou domů jsem si pohrávala s vyžehlenými vlasy, sledovala okolí z okna, a hlavně myslela na Rolanda. Byl to vůbec on?
Začala jsem taky řešit dilema - když se teď vrátím do Nessie, Šedá bude řádit tady, když se rozhodnu zůstat, zničí zbytky odporu v Nessii a podle toho, co mi řekly Divoženky, svět podle ní nebude zrovna růžový. Kdybych ovšem přišla na to, jak se zbavit Lithose, hned by bylo o problém míň. Jenže co když to nedokážu?
Tak jsem přemýšlela celý den. Máma tvrdila, že zpytuju svoje svědomí. Slyšela jsem ji, jak to říkala Arturovi.
Po večeři jsem si napustila horkou vanu se spoustou pěny. Ponořila jsem se do voňavé lázně a vzpomněla si na časy, kdy bylo všechno bez problémů. Tehdy, když jsem řekla fajn, a bylo to fajn. Když byl zítřek vzdálený. Teď už je zítra.
***
"Vidíš tam tu holubici? Sestřel ji," přikázala mi Viktorie.
"Proč? Nechci jí ublížit." Viktorie se na mne podívala a zvedla obočí.
"Takže nám chceš pomoct?"zahlásila ironicky.
Nato jsem sebrala kuši a jedinou ranou poslala opeřence z větve dolů. Střela mu vězela v hrudi a Viktorie mlčela. Věděla jsem ovšem, že nic jiného po mně ani nechtěla.
"Výborně," řekla po dlouhém tichu. "Máš to v krvi."
"Co teď?"
Viktorie si odkašlala. "Musíš získat jistotu. Ve všem, co bude potřeba. Je to válka."
"Já vím. Nikdy jsem neměla zálibu v ubližování druhým. Ale proč bych se sem jinak dostala, kdybych vám neměla pomoct?"
"Bylo to předpovězeno. Že nám pomůžeš vyhrát, stejně jako to, že osvobodíš Město."
"Co když to přece jen nedokážu?"
"Slovo nedokážu si zakaž. Je to jisté jako východ slunce. Je každý den."
***
Večer jsem ležela v posteli a uvědomila si, že už je to hrozně dlouho, co jsem naposledy spala. Umím to ještě? napadlo mě. Uměla jsem.
Měla jsem sen o Rolandovi a jeho vzducholodi, jak kroužíme nad obrovským jezerem a pak nad lesy a horami a mořem a pouští...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Krista Bene Krista Bene | Web | 21. května 2012 v 17:31 | Reagovat

Síce som mierne mimo, keďže si čítam tretiu kapitolu ako prvú, no hneď to vynahradím a idem od začiatku, pretože ma skutočne zaujala...
P.S. Zaujímavý design.

2 Emily Emily | Web | 21. května 2012 v 17:34 | Reagovat

[1]: Díky, jsem moc ráda :)

3 Dixí)... Dixí)... | Web | 21. května 2012 v 18:20 | Reagovat

Píšeš opravdu skvěle, po pravdě se nemůžu dočkat pokračování! Tak moc nezahálej a rychle sem s ním! :D

4 Emily Emily | Web | 21. května 2012 v 18:44 | Reagovat

[3]: Vynasnažím se :D Další kapitolu mám už skoro hotovou, takže bude brzo. :)

5 Dixí)... Dixí)... | Web | 21. května 2012 v 20:47 | Reagovat

Skvěle těším se! :D

6 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 19. června 2012 v 20:24 | Reagovat

Wow. Opäť nemám slov. Svojím rozprávačským talentom ma dostávaš do kolien. :) Idem čítať ďalej. :)

7 Byakko Byakko | Web | 7. října 2012 v 15:41 | Reagovat

Neuvažovala jsi o tom, že bys napsala nějakou knihu? Podle mě na to máš! ;) A pokud opravdu někdy něco takového uděláš, určitě mi dej vědět, protože si ji ráda přečtu! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama