Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Mezi světy - 2.kapitola

14. května 2012 v 19:50 | Emily |  Mezi světy
Tak dneska tu mám další kousek z příběhu. Snad se bude líbit :)

2. kapitola
Lesní cestou jsme šly k Městu. Hustý smíšený les se brzy změnil v park a my vstoupily na asfaltovou cestu vedoucí podél řeky, dokonale opisující obloučky v krajině.
Cesta vedla nahoru a dolů po malých kopečcích, jako housenka, co se plazí po listu. Nikde nikdo. Park po naší levici skončil a řeka na druhé straně se odklonila.
Město.
Dokonale modré nebe, které nás předtím provázelo celou cestu, se teď zakabonilo a tmavé mraky nad Městem vytvořily poklici.

Město jsem nikdy neměla ráda. Šedavé, nebo jen světle pastelové odstíny barev na všem, budovy v klasicistním slohu a Věž, mířící do oblak. Symbol útlaku a věčné přetvářky, že útlak není. Že to, co žije nahoře ne Věži, a živí se našimi silami, neexistuje. Že Lithos není. Že Šedá není. A že tohle je normální.
Lidi stále žili ve strachu a netečnosti, i když bez Šedé v tomhle světě jim přímé nebezpečí nehrozilo.
Zamířily jsme k růžové budově na okraji náměstí. Sídlo Divoženek.
Zvláštní, že k plánování strategie na svržení Šedé a Lithose bylo vybráno místo, které má jeden z nich přímo pod nosem. Ale jak se říká, pod svícnem je největší tma.
***
V poradním sále byla tma. Závěsy byly zatažené tak pevně, jak jen to šlo.
Všechny se posadily okolo ebenového stolu. Všech dvanáct hlavních představitelek. A já.
Viktorie vstala: "Vítejte, sestry. Dnešním dnem začíná cesta, na kterou se plánujeme vydat už dlouho. Po obdobích bojů mezi klanům čarodějů zpoza Létajícího lesa, se přiblížil den, který se zapíše do dějin. Den, kdy se dočkáme spravedlnosti a svobody!"
"Ano!" zvolaly všechny sborově.
"Porazíme utlačovatele a nastolíme rovnováhu. Brzy se první z nás podívá do Věže. Jediná, která může!"
Až dosud jsem nevěnovala velkou pozornost tomu, co Viktorie říkala, teď jsem ale ztuhla. Zatajil se mi dech a zmrzla krev v žilách. Slíbila jsi to.
"Jacqueline! Budeš ta, která nás povede do Věže, abychom zahnaly démona, jež ji obývá?"
Na to se nedalo odpovědět. Věděla jsem až moc dobře, co mě tam čeká, ale stejně tak mi bylo jasné, že kdybych odmítla, stala bych se rázem nevítaným hostem.
"Ano!" pronesla jsem zvučně.
Sál se naplnil aplausem. Podepsala jsem svůj rozsudek.
***
Viktorie a Isabela mě vyvedly ven. Pohlédla jsem vzhůru. Nebe křižovaly vzducholodě, ale Věži se všechny vyhýbaly obloukem.
"Dokážeš to, co my ne. Bylo to předpovězeno. Jsi Poutnice, ty dokážeš i nemožné," zašeptala mi Isabela do ucha.
Nespouštěla jsem zrak z Věže. Neměla žádná okna ani dveře. Ani schody. Šedozelená stavba s kruhovým půdorysem se vypínala k nebi, zdobená stovkami ornamentů až na vrchol, kde byla plošina. Nad ní na sloupech stála stříška. Na té plošině žil Lithos. Přeběhl mi mráz po zádech. To se stávalo často.
"Jak se tam dostanu?"
"Ze vzducholodi," odpověděla Viktorie. Tak jednoduché. Jenže která vzducholoď se odváží tak blízko?
"Jeho vzducholodi," doplnila Isabela, jako by mi četla myšlenky.
Podívala jsem se směrem kterým ona. Hubený blonďák tam zrovna táhnul nějaká zavazadla.
"Kdo je to?"
"Roland."
"Roland?" zopakovala jsem. To je ale trapné jméno.
"Dělej! Jdi za ním!" postrčila mě Viktorie.
Šla jsem za ním. Stále táhnul dva obrovské ošuntělé hnědé kufry. Nevypadalo to, že by tu měl někde vzducholoď.
"Ehm, dobrý den," oslovila jsem ho. Takhle zblízka vůbec nevypadá trapně. Na to, že se jmenuje Roland, pomyslela jsem si.
Roland upustil svoje kufry a zvedl hlavu. Doslova mě projel pohledem. Do jeho šedých očí jsem se nevydržela dívat tak dlouho, jak jsem chtěla. Přerušil oční kontakt mrknutím. Pak promluvil.
"Dobrý den," usmál se. Přitom nadzvedl jedno obočí. Kolik mu asi je? přemýšlela jsem. Vypadal, že není o moc starší než já, ale působil neuvěřitelně dospěle.
"Divoženka?" podivil se a prohlížel moje oblečení.
"Ne, já nejsem zdejší. Jmenuji se Jacqueline."
"Jsem Roland, těší mě," představil se a vzal mi ruku. Vtisknul mi na hřbet ruky teplý polibek.
"Mě také," opáčila jsem zdvořile.
"A co vás sem přivádí?"otázal se. Pak začal zase sbírat svá zavazadla.
"Slyšela jsem, že máte vzducholoď."
"Aha. To je pravda. Zrovna se chystám na cestu."
"Cestu? A kam se chystáte?" zajímala jsem se. Roland se vydal směrem z města a já sledovala, kudy jdeme. Tady jsem ještě nikdy předtím nebyla.
"No, na takovou objevnou cestu," odpověděl s tajuplným úsměvem.
"A že jsem tak zvědavá, co budete objevovat?"
"Druhou stranu."
Ta slova mě zasáhla jako šíp. Druhou stranu. Tak mluvily Divoženky vždycky jen o mém světě. To chce letět vzducholodí do jiného světa? Nic mi nedávalo smysl.
Roland zahnul do postranní uličky. Ta brzy končila. V trávě. Byli jsme najednou na louce a na ní kotvila vzducholoď. Byla obrovská.
Rolandovi přišlo moje mlčení po tolika otázkách podezřelé a proto se zeptal : "Chtěla byste letět také?"
"Ještě si to rozmyslím," odpověděla jsem.
"Rozmýšlejte rychle, slečno Jacqueline. Odlétám se svou posádkou už pozítří."
"Dám vám vědět. Jen- kde vás najdu?"
"No přece tady." Roland mi zase pohlédl do očí. Tentokrát nemrknul. Teď jsem to byla já.
"Omlouvám se, ale už musím jít. Těšilo mě. Nashledanou," rozloučila jsem se.
"I mně bylo potěšením. Nashledanou. A dávejte pozor."
Skoro jsem odtamtud vyběhla. Na náměstí mě už čekala Viktorie a Isabela.
"Tak co?" vyzvídala Viktorie.
"Odlétá až pozítří," odbyla jsem ji. Najednou se mi zatočila hlava. Měla jsem pocit, že spadnu. Opřela jsem se o dům.
"Nevím proč, ale mám pocit, že se musím vrátit. Hned." Viktorie přikývla.
Její tvář se rozmazala, stejně jako vše okolo. Pak se všechno rozpadlo na malé čtverečky a zčernalo.
Poprvé jsem myslela, že jsem umřela. Necítím nic, když jsem mezi světy. Nejsem, neexistuju ani v jednom, ani ve druhém. Takže jsem vlastně mrtvá.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fuensanta Fuensanta | Web | 14. května 2012 v 19:51 | Reagovat

pekny blog

2 Emily Emily | Web | 14. května 2012 v 19:56 | Reagovat

[1]: Díky :)

3 Dixí)... Dixí)... | Web | 17. května 2012 v 17:34 | Reagovat

Doufám že další díl bude co nevidět! :D

4 Emily Emily | Web | 18. května 2012 v 9:12 | Reagovat

[3]: Pravděpodobně bude zase v pondělí :)

5 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 19. června 2012 v 20:23 | Reagovat

Wau... Do tvojho príbehu som sa začítala. :) Idem čítať ďalšiu kapitolu. :)

6 Byakko Byakko | Web | 7. října 2012 v 15:34 | Reagovat

S každým dalším dílem je to lepší a lepší! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama