Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Ruth Rendellová

♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Tento blog se momentálně nachází kdesi mezi fází rozkladu a rekonstrukcí. Návštěvníci vítáni, avšak na vlastní riziko. ;)

Mezi světy - 1. kapitola

9. května 2012 v 17:59 | Emily |  Mezi světy
Tak a je to tady. Další část toho něčeho, co se mi vylíhlo v hlavě. Prvotní inspirace vzešla ze snu, což je celkem ještě dobré, mě totiž inspiruje i lino :) Tak doufám, že to k něčemu je... čtěte, hodnoťte a komentujte, ať vím, na čem jsem.

1. kapitola
"Jacqueline," oslovil mě zezadu ženský hlas. Vysoká, štíhlá žena v šedém kostýmku s tmavými vlasy v drdolu ve mně ještě utvrdila dojem, že budu mít co napravovat. Visela na mně pohledem.
"Ano?" zeptala jsem se slušně.
"Ty tu budeš jen tak stát?" podívala se mi do očí. Najednou jsem měla sucho v ústech. Musela jsem polknout.
"Ehm, ne?"
Žena si mě stále zkoumavě prohlížela. "Ne? Tak vezmi třeba tuhle krabičku a odnes ji před budovu."
"Jistě," pokývala jsem hlavou a chňapla kartónovou krabičku plnou nějakých starých drobností.
Bleší trh! No jasně. Školní dobročinné akce. Jsem úplně pitomá. Moment. Ten měl být až za týden. To ne. Co dalšího jsem ještě zameškala?
Zatímco jsme opatrně nesla krabici před školu, prohlížela jsem si všechno okolo. Už se mi to zase vybavuje, díkybohu.

Položila jsem krabici vedle ostatních a rozběhla jsem se ze školy. Mám s sebou něco?
Ne, trh je odpoledne, a navíc, vlastně nic nepotřebuju.
Nesnáším to. Nikoho tu neznám. Není tu nic, na co bych se těšila, ale musím se sem občas vrátit. Sem!
Rozhlédla jsem se. Byl krásný letní den, ale všechno bylo šedé a nijaké. Oproti tomu, co znám. Cestu domů jsem kupodivu nespletla.
Za chvíli jsem už stála před bílou řadovkou, s rovnou střechou, zahradou vyměřenou na milimetry, s trávníkem koseným nůžkama na nehty. Umělá dokonalost domu, který mi má být domovem.
A tam žijí. Oni. Prý moje rodina, ale není to tak. Nevěřím v tomhle světě nikomu, kromě jediného člověka. Mojí budoucí nevlastní sestry Veroniky. Dcery mého budoucího nevlastního otce Artura. Ten si za pár týdnů bude brát moji matku.
Zvláštní, že ze všech lidí tu věřím zrovna člověku, kterého znám chvíli. Ale to protože ona ví, co dělám.
Otevřela jsem dveře. Světlá chodba, tmavé schody, spousta napůl povědomých pokojů. A tikání hodin v obýváku. Koupil je táta. Kdysi. Dávno předtím, než ... no to je jedno.
Do chodby vešla moje matka. Nemáme spolu moc dobrý vztah. Hned jak mě uviděla, se zamračila.
"Tak jak bylo ve škole?" zeptala se s napětím v hlase. Byla v něm cítit zlost, a proto jsem odpověděla raději vyhýbavě, otázkou.
"Jak by mělo být?"
"Špatně, Jacqueline."
Neznám ji. Ale takhle se lidi většinou tváří, když je něco opravdu ŠPATNĚ.
Než jsem stačila cokoli říct, začala ona.
"Volali ze školy. Tvůj prospěch je příšerný, a tvoje chování ještě horší. Dokonce ses i poprala a šla za školu, ani nemáš žádné kamarády, a-" Nadechla se. Do teď mluvila bez nadechnutí. "Kdy už konečně dospěješ?!" Tuhle větu nesnáším.
"Nikdy!" vykřikla jsem a utekla po schodech nahoru do svého pokoje. Zabouchla jsem dveře tak, že málem vyletěly z pantů a praštila sebou na postel.
Tady nezůstanu. Už ani minutu. Proč bych měla?
Zavřela jsem oči. Měla jsem pocit, že se propadám, a pak se vznáším a potom - zase jsem letěla v ničem.
Už tam budu.
***
Probudila jsem se v trávě. Ležela jsem na zádech a hleděla do korun stromů, kterými pronikalo sluneční světlo a prozařovalo mlhu, dosud se válející v údolí. Drobné jiskřičky tančily po kmenech stromů a ve vzduchu mezi nimi. Vlasy i šaty mi smáčela rosa, ale já chvíli jen ležela a vdechovala svěží vzduch.
Vstala jsem a rozhlédla se.
Zpoza stromů se vynořila trojice dívek. Ema, Isabela a Viktorie. Ty tři byly vůdkyně společenství a snad nikdy nenosily jiné oblečení než tmavomodrý stejnokroj, sestávající z polodlouhé sukně, košile, kabátu a vysokých šněrovacích bot.
I já jsem ho měla na sobě. Narozdíl od nich jsem ale neměla hůlku. A vlasy stažené do culíku.
"Vítej zpátky v Nessii," oslovila mě Viktorie.
"Díky."
"Jsi zpátky dříve, než jsme předpokládaly," řekla Isabela. Zastrčila si za ucho pramínek neposedných hnědých vlasů a pokračovala: "Víš, že by ses měla rozhodnout, jestli tu zůstaneš nebo se vrátíš tam, napořád."
"Mám čas, ne?" zeptala jsem se. Možná až moc vesele, když jsem pohlédla do jejich vážných tváří. "Kolik mám času?" Trochu jsem znervózněla.
"Měsíc našeho času," odpověděla Ema.
"A to je hodně, nebo málo?"
"Záleží jen na tobě. Už jsi nám prokázala službu."
"Dala jsem slib," odporovala jsem. "A tam mě zase nic tak nedrží, jen...je to divné, vzdát se vlastního světa. Ještě si to rozmyslím."
"Jak jsem řekla, je to tvá volba. Jen nezapomeň, že tady nám sice můžeš pomoct, ale tvoje tělo bez tvojí duše ovládá Šedá. Dělá si co chce," varovala mě Viktorie.
"Když se zbavíme démona Lithose, bude Šedá poloviční problém," odvětila jsem s nadhledem, "najdeme způsob, jak se jí zbavit i odsud."
"Ale když nebude v tvém těle Šedá, mohla bys tu zůstat uvězněná. Nemusela by ses mít kam vrátit!"
Kousla jsem se do rtu. Po dlouhé době jsem musela přemýšlet nad tím, co chci. Tady jsem doma. Ale co Veronika? Jak ta k tomu přijde?
Když Viktorie viděla, jak se tvářím, objala mě kolem ramen a řekla: "Měsíc. To je dost dlouho."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 yuripovidky yuripovidky | Web | 9. května 2012 v 18:01 | Reagovat

Fůj, nejhorší blog na světě!!!
P.S.: Píšu líp!!!
P.P.S.: Otřesný dess!!!

2 Dixí)... Dixí)... | Web | 9. května 2012 v 18:18 | Reagovat

Podle mého názoru je to skvělé! Dlouho jsem si tak dobře nepočetla :) těším se na další kapitolu, tak ať ji tu mám co nejdříve! :) rozhodně je to vyvedené, jak blog tak i tento článek :)

3 Emily Emily | Web | 9. května 2012 v 18:21 | Reagovat

[2]: Díky moc :)

4 Krista Bene Krista Bene | Web | 21. května 2012 v 17:44 | Reagovat

[1]: Niekto si o sebe asi myslí priveľa...Pretože ja som čítala niečo čo si napísala a rozhodne to ne Emily nemá.
Skutočne som sa do tejto poviedky začítala...

5 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 19. června 2012 v 20:20 | Reagovat

Skvelá kapitola. :) A jedničku si nevšímaj. ;)

6 Byakko Byakko | Web | 7. října 2012 v 15:28 | Reagovat

Koukám, že autor/ka prvního komentáře asi neumí napsat nic jiného než tyto tři fráze.. :D
Je to moc pěkné. Jacqueline to nemá zrovna lehké... Nevím, co bych dělala na jejím místě..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama